Kázání tak trochu o investicích

Petr Rohan 3.9.2022

Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ (Mt 25,14-30)

Bratři a sestry,

po našem minulém vyprávění “O deseti pannách” tu máme další Ježíšovo podobenství, další obraznou výpověď o skutečnostech nebeského království nebo chcete-li o Bohu. Co se nám zde sděluje? Předně se nám předkládá zpodobnění Boha/Krista jako člověka, který odcestoval, nebo se chystá odcestovat, a být po nějaký čas vzdálený. Bůh vzdálený, nepřítomný, nezasahující, to je nám všem jistě povědomá představa, a také důvod mnohých nářků. Vždyť na Boží nepřítomnost si věřící lidé stýskají a kvůli ní naříkají. I náš text obrazně mluví o Boží nepřítomnosti. Nečiní tak ovšem proto aby nás utvrdil v lítosti, aby nám dal oprávnění pro naše stesky, ale říká nám to z toho důvodu, abychom si uvědomili, že Jeho nepřítomnost představuje výzvu pro naši zodpovědnost, vytváří prostor pro naše odpovědné jednání. Náš text nám vlastně přeneseně říká: “Člověče já tu nebudu/nejsem, teď je to na tobě, aby ses o mou věc sám postaral.” My totiž čteme v našem příběhu, že dříve než ten v úvodu zmíněný člověk odcestoval, svěřil svůj movitý majetek služebníkům. A služebníci to jsou postavy našeho vyprávění, se kterými se my jakožto křesťané máme identifikovat. Ano, bratři a sestry, tak máme o sobě přemýšlet, že jsme služebníci Toho, který tu není. A máme si být vědomi, že jsme-li Jeho služebníci, pak tu nejsme proto abychom svěřené užívali jen pro sebe, ale abychom tím, co jsme od něj dostali, předně jemu sloužili, byli jemu odpovědní i když tu není, protože jednou budeme ze své odpovědnosti skládat účty.  Svěřenou odpovědnost v příběhu představují talenty, tedy jednotka, která ve světě financí znamenala značnou hodnotu. Dle některých biblistů byl jeden talent mzda dělníka za cca 16 let práce a pět talentů, pak představovalo mzdu za celých 80 let aktivního života. Jeden, dva či dokonce pět talentů, tedy představuje odpovědnost značného rozsahu. To co zde Bůh svěřuje není mále ale velké. Zároveň však má posluchač vědět, že ačkoliv je ta jemu svěřená odpovědnost značná, není nekonečná. I ona má své limity a je odměřená dle našich schopností. Bůh na ničí bedra nenakládá víc než na co stačí naše síly a možnosti. Ano i to je důležité, nejenom být si vědom toho, že před Bohem odpovědnost máme a že i nám Bůh něco svěřuje, ale také  je důležité vnímat, že to co nám bylo svěřeno má své hranice a že tedy nemusíme nést tíhu celého světa, být u všeho a zachraňovat všechny a všechno. Ano v této věci si můžeme ulevit, neboť Bohu jde jen o naši výseč. o to co nám svěřil a to co nám svěřil má své hranice. Poznat tyto hranice znamená osvobodit se od mesiášského komplexu a roztěkanosti. Znamená to vyhnout se přetížení a zhroucení.

Jak ovšem nalézt v nesení odpovědnosti balanc? Jak rozpoznat kde má odpovědnost začíná a končí, kde jsou mé Bohem dané limity? Jak poznat, kde konám to co po mě Bůh chce a kde už naopak jednám mimo své kompetence? Poznáme to jen tak, že nám to sám Pán zjeví.  Chci říci, modlím se za dar rozlišení a za sílu vzdorovat pokušení být všude a u všeho. Vím, že jen odpovědný, zaměřený a cílevědomí život může být život pokojný.

Mluvíme o svěřené odpovědnosti a jejích limitech. Zatím jsme si však nic neřekli o tom, jak vlastně takové odpovědné jednání konkrétně vypadá. Víme, že v příběhu o věrnosti služebníků jednal odpovědně ten, kdo plnil svěřený úkol, tedy staral se o své spoluslužebníky a nepečoval sobecky jen o vlastní břicho. Jak se ovšem odpovědné jednání projevuje v našem příběhu? Když čteme naše vyprávění, tak si uvědomíme, že zde podrobnější pokyny ze strany toho, kdo odpovědnost svěřuje, schází. Pán sice hřivny udílí, ale neřekne, jak přesně by ti, jimž byli svěřeny, s nimi měli nakládat. Služebníci tedy od počátku jednají bez jasných pokynů, jednají spontánně. Jednají na základě svého přesvědčení, to však neznamená, že o tom, co je a není odpovědné (správné) rozhodují sami.  Na konci příběhu až se Pán vrátí mu totiž všichni tři aktéři vydají počet ze svého jednání a je to Pán, kdo vše zhodnotí, aby ukázal, co zodpovědné bylo a co nikoliv. Co je tedy správné z pohledu toho, který je nepřítomný? Je správné a odpovědné aktivně investovat, jak to dělali ti dva ve vyprávění prvně zmínění, anebo je lepší jednání toho třetího, který ve vztahu ke svěřenému zvolil více pasivní a protektivní postoj?

Jistě nejenom na rovině financí by bylo možné vyprávět příběh ve prospěch třetího služebníka, a tedy ve prospěch pasivní a opatrné pozice. Vždyť víme, že protektivní přístup a z něj vyplývající jednání nachází své příznivce a zastánce nejenom ve vztahu k financím, ale také ve zbožnosti, o jejíž pojetí tu opravdu jde (naše vyprávění není investičním návodem, ale podobenstvím). Ano i my zbožní někdy ve vztahu k tomu, co nám je dáno, zaujímáme ustrašenou obrannou pozici jako třetí služebník a máme pocit, že to, co se od nás očekává, je právě ochrana svěřených hodnot, posvátných tradic a pravd před poskvrnami světa.

Máme pocit, že náš úkol je v tom, že se uzavřeme a vymezíme vůči vnějšímu morálnímu zlu nebo, že se schováme ve zbožném ghetu a budeme se všeho zlého vystříhat. Je ale toto skutečně odpovědné jednání, které od nás Bůh čeká a které bude na konci dnů oceněno? Náš příběh nám dává nahlédnout pod pokličku a odhaluje, že k takovým postojům nevede člověka ani tak Bůh jako spíš jeho ustrašenost. Protektivní náboženství, které se tak bojí selhání, že se vlastně života zříká aby nechybylo je produkt strachu nikoliv produkt Boží vůle. Pán v našem podobenství si přeje něco jiné, přeje si  život, který se nebojí akce, život, který se nebojí rizik. Kdo nic nedělá ten nic nezkazí říká jedno staré příslový. A my si nad našim vyprávěním máme uvědomit, že v Božích očích je lepší něco dělat a riskovat přitom, že třeba něco pokazíme, riskovat že svěřenou  hřivnu předáme třeba i porušenou, než sedět s rukama založenýma v klíně abych náhodou něco nepokazil. Ano chci říci, že se nemusíme bát něco zpackat, protože Bůh přeci není v našich očích ten tvrdý despota třetího služebníka. Není to někdo, koho se musíme bát, ale je Otcem, schopným naše chyby svou milostí. Ustrašená pasivní a protektivní zbožnost do výbavy Božího služebníka nepatří, protože Bůh žádá aktivní postoj k životy a nikoliv postoj úzkostlivý.

Amen