PODBOBENSTVÍ O OVCÍCH A KOZLECH

Bratři a sestry, přátelé v Ježíši Kristu, dnešním příběhem z Matoušova evangelia se dostáváme do samotného závěru našich úvah nad 24. a 25. kapitolou. Společně jsme prošli některá Ježíšova podobenství zde zaznamenaná a přemýšleli jsme nad různými odstíny bdělosti (připravenosti na druhý příchod) a nyní se dostáváme ke konci, k poslednímu slovu učení, které chtěl Ježíš předat následovníkům před svým odchodem. Otvíráme společně vyprávění, které bývá vykladači nazýváno jako podobenství o soudu nebo také na základě metafory ve verších 32 a 33 jako podobenství „O ovcích a kozlech“. Pojďme se nad tímto příběhem dnes společně zamyslet, ale nejdříve si je přečteme:

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

Úvodní motiv naše textu je nám všem zřejmě povědomí. Tento obraz parusie a posledního soudu totiž čerpá jak z knihy Daniel, tak i z 24. kapitole, veršů 30 a 31, kde také slyšíme o příchodu Syna člověka s velikou mocí a slávou a naděli nebeskými a stejně i o shromažďování všech národů. To co je zde v našem textu nové je motiv rozdělení. Slyšíme, že poté co jsou národy shromáždění Ježíš je podobně jako pastýř rozdělí na ovce a kozli, na ty, kdo jsou hodni dosáhnout království nebeského a na ty, kteří končí naopak na smetišti dějin, tedy v Gehenně ohnivá či věčném trestu, přičemž kriteriem soudu - rozdělení se zde ukazuje být vztah, který zůčastnění prokázali či naopak neprokázali konkrétními a velmi praktickými skutky lásky/milosrdenství samotnému Kristu. A tady samozřejmě poučeného posluchače předně napadne otázka. Tak jak to tedy je s tím kritériem na soudu? Pavel nás učí své ospravedlnění s víry, tedy že pouhou vírou je člověk spasen a zde slyšíme z úst samotného Krista, že důležité jsou skutky. Jak to tedy je? Skutky nebo vírou dosahujeme Božího království? Nemáme-li upadnout do pasti zákonictví, pak je asi vždy potřeba trvat na slovech Pavlových, že totiž člověk je spasen milostí Boží, která se přijímá vírou. To jistě platí, nicméně texty jako je tento mají také svou hodnotu, ne snad protože by nám k Pavlovské teologii dávali alternativu, ale protože nám připomínají, že víru a skutky, přesvědčení a praxi od sebe nelze zcela oddělit, že jsou to spojité nádoby. Věří-li člověk v milostivého Boha, pak jej tato Boží milost vede a vychovává  aby on sám na ni odpověděl a svou milost a lásku Bohu aktivně prokázal. Ano položme důraz na to slovo aktivně, protože jak jsme si mohli všimnout již nad minulým podobenstvím, tak zbožnost či víra může mít také velice pasivní podobu ve které se život člověka před Bohem scvrkne na jakýsi ustrašený protektivní postoj ve kterém se člověk jen chráníme a vymezujeme před vnějším zlem a raději podobně jako některé ortodoxní skupiny nic nedělá jen aby náhodou nechybil. Protože vidí Boha jako policajta, který na jeho chyby čeká. Všimněme si ovšem, že tak jako minule v podobenství o hřivnách i zde Kristus nesoudí člověka za přešlapy, za to co se mu v životě nepovedlo, co  pokazil, ale soudí jej za neakativitu,  za to, že se o žádné dobro ani nepokusili, že zůstal k dobru lhostejný. „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.“ „Kdo ví co je dobré činit a nečiní hřích má říká Jakub a podtrhuje tak to, co zde slyšíme z úst samotného Krista:

Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘

Jenže kde a jak člověk může na lásku a milost Kristovu odpovědět svou láskou a milostí? Kde můžeme být vůči Kristu v lásce a milosti aktivní. Kde dnes Ježíše potkáváme abychom mu číši či jídlo podali, abychom ho oblékli či potěšili v jeho trápení a osamocení? Ježíš říká:

„Amen, pravím vám, cokoliv jste (ne)učinili jednomu z těchto nepatrných, (ani) mně jste (ne)učinili.“

A my si nad tímto textem můžeme společně s těmi na pravici i na levici uvědomit, že primárně je tím prostorem setkání, prostorem lásky církev. Nepatrní bratři v kontextu Matoušova evangelia to jsou vždy především Kristovy následovníci s nimiž se Ježíš solidarizuje a když toto příjmeme, pak nám dojde, že i naše místní společenství není jen prostorem, kde Boha společně chválíme, kde studujeme a nasloucháme jeho slovu, ale předně školou Boží lásky. Místem, kde svou službou druhým můžeme Bohu s vděčností splatit alespoň něco z toho velikého dluhu, který nám odpustil. Ano, to co nás náš text učí je propojit víru a skutky a podobně propojit lásku k Bohu a lásku k člověku a vnímat lásku k bratřím a sestrám jako vděčnou odpověď na lásku Boží. Ve své malé apokalypse Kristus hovoří o tom, že v posledním čase vychladne láska mnohých, že budeme a již vlastně  jsme svědky eroze mezilidských vztahů, a tak vnímejme tento text jako pomyslnou hráz proti chladu. Nedovolme aby se s našeho vztahu k Bohu stala ryze individuální a soukromá záležitost, ale vnímejme, že vztah k Bohu a k člověku je spojen a vzájemně prorůstá a jedna oblast v něm ovlivňuje druhou. Skřípe-li nám něco ve víře a ve vztahu k Bohu má to dopad na mezilidské vztahy a obráceně. Prožíváme-li například vyhoření ve vztazích či ve službě druhým možná si jen potřebujeme udělat čas a prohloubit svůj život a  prožíváme-li prázdnotu ve vztahu s Bohem může být někdy na místě dát si do pořádku své vztahy s lidmi. Funguje-li toto propojení jedná člověk milosrdně s větší spontánností někdy i bez toho aniž by si své milosrdenství uvědomil.

Miluj Boha a bližního své. To jsou dvě podobná přikázání. cokoliv jste (ne)učinili jednomu z těchto nepatrných, (ani) mně jste (ne)učinili

Minulé podobenství nás učilo o tom, že být bdělí znamená být aktivní, riskovat a investovat to co jsme dostali. Dnešní text k tomu dodává, že aktivní máme být v Boží milosti a riskovat investice nikoliv do cenných papírů, ale na stranu milosti vůči druhým, především pak ve společenství souvěrců.

Amen