Blaze chudým – Večeře Páně 24.9.2022

Slovo evangelia pro dnešní kázání zní: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“

Bratři a sestry,

již v některém z mých minulých kázání jsme se dotýkali Ježíšových blahoslavenství a říkali jsme si, že úvodní slovo „Blažený“, řecky „makarios“ můžeme chápat jako výraz požehnání, ale také jako Kristovu svéráznou výpověď o štěstí. Řekli jsme si, že Ježíšovo pojetí štěstí tak jak se s ním v blahoslavenstvích setkáváme, není tolik závislé na pocitech a okolnostech, ale odvíjí se spíše od správnosti postojů, které člověk v životě zaujal a od hodnot, které na své životní cestě zastává. Díky tomu může být v Ježíšových očích šťastný i ten, kdo se šťastným sám být necítí a komu z objektivního hlediska životní okolnosti příliš nepřejí. Ježíšův pohled na štěstí je tím pádem velmi osvobozující a zároveň orientující, protože člověka navádí na správnou a nadějnou životní cestu, která vede do Božího království. Naslouchejme tedy i my dnes Ježíšovu slovu a ptejme se, jak můžeme žít z Božího pohledu šťastným a smysluplným životem?

Předně slyšíme šťastní chudí. Autor evangelia v původním textu použije slůvko ptochoi, čímž nás odkáže do starověké společnosti rozdělené na tři stavy/patra. Úplně nahoře byli tenkrát tzv. plusioi – boháči, např. vlastníci velkých statků, kteří sami nemuseli pracovat, neboť žili z výnosu svých pozemků. Pod nimi stáli penés (pracující, zaměstnanci), kteří sami sice nic nevlastnili, ale živili se alespoň prací na statcích boháčů. Ježíšovi ptochoi pak stáli na společenském žebříčku úplně dole a byli to lidé, kteří nejenže sami podobně jako penés žádný majetek neměli, ale ani prací se z různých příčin živit nemohli, a proto byli zcela závislí na milosrdenství příslušníků předchozích dvou tříd.

A teď a tady v kázání na hoře Ježíš o těchto závislých žebrácích poněkud paradoxně prohlásí, že jsou šťastní. Jak tomu máme rozumět? Je snad v Ježíšově pohledu bída sama o sobě jakýmsi ideálem podobně jako tomu bylo u žebravých řádů ve středověku? Víme, že tenkrát se někteří lidé domnívali, že materiální nouze činí člověka automaticky Kristu bližšího a podobnějšího. Je tomu tak i zde? Staví nám Ježíš materiální bídu samu o sobě před oči jako následování hodný ideál? Nedomnívám se! Zkušenost totiž hovoří jinak. Ano, je pravdou, že v minulosti si křesťanství nacházelo své posluchače mezi lidmi chudými častěji než mezi boháči. Na druhou stranu ovšem nelze říct, že kdo je chudý, je automaticky zbožnější, je Kristu blíž.

Na svém prvním působišti jsem měl možnost docházet do azylového domu a setkávat se s lidmi z opravdového okraje společnosti a nezískal jsem přitom dojem, že by snad díky chudobě měli ty osůbky k Bohu snazší cestu než většinová společnost. Snad jen někteří k Bohu opravdově tíhli, ale většina byla od Boha spíše daleko a přibližovala-li se ke křesťanství, pak jen ze zištných důvodů. A tak musím říct: „Nikoliv, chudoba sama o sobě není o nic šťastnějším stavem než bohatství a pouze za jistých okolností se chudoba může stát blaženou!“

Ježíš říká šťastní chudí a dodává v duchu či doslova „chudí duchu“. Tedy jenom je-li člověk chudým v duchu či duchu může být opravdu šťastný. Co to ale znamená? Vztahový dativ v původním textu lze číst a vykládat několika způsoby. Za předpokladu, že vynecháme předložku v a slova o duchu čteme jako tzv. nominum sacrum, posvátné jméno, pak bychom mohli Ježíšovu výroku rozumět i takto: „Štastný je ten, kdo se ve stavu chudoby ocitl kvůli Duchu Božímu.“ Ještě více parafrázovaně pak čteme: „Šťastný je ten kdo zchudnul, protože Boha následoval.“

Bratři a sestry, takové čtení myslím dává celkem smysl, neboť podmiňuje. Ukazuje, že chudoba není šťastným stavem automaticky, ne každý chudý je šťastný, ale ten, kdo se chudým stal kvůli své víře, protože ten, kdo zchudnul kvůli víře ve skutečnosti mnohem více získal, než ztratil. Jak Ježíš ukazuje, ziskem pro takto chudé je Boží království nyní i v budoucnosti.  Ježíšovo slovo nás tak vlastně povzbuzuje a říká nám, abychom se nebáli možných nákladů, které budeme muset kvůli své víře v Boha vynaložit. I kdybychom totiž ztratili kvůli Bohu úplně všechno, co máme, pak v něm mnohem více získáváme (ilustrace konverze). I proto máme být mnohem ochotnějšími k přinášení obětí, neboť víme, že křesťanství více dává, než bere. To je první významová rovina Ježíšova výroku.

Nyní se zaměříme na druhý možný význam! Snad lze tento makarismus číst a vykládat třeba i takto: „Šťastní chudí vůči Duchu Božímu.“. Již jsme si řekli, že ptochoi byli původně žebráci, tedy lidé, kteří jsou ve své bídě zcela závislí na pomoci/milosrdenství jiných lidí. Zde se však říká: „Blaze tomu, kdo ve své bídě není závislý na pomoci lidské, nýbrž Boží.“ Víme, že Kristus o kousek dál ve svém Kázání na hoře vede učedníky, aby se modlili: „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes.“ A ještě o kousek dál pak říká, aby se nestarali, netrápili starostmi o živobytí, ale usilovali o vyšší hodnoty Božího království, neboť se o ně jejich Otec v nebesích postará. V tomto kontextu je pak možné slova blahoslavenství číst i jako povzbuzení k odevzdání se v materiálních věcech Bohu. To je myslím v současném čase nejen materiální nejistoty velice důležité. Učme se i my být na Bohu existenčně závislí. Přinese nám to pokoj a jistotu do budoucnosti.

A konečně se dostáváme k třetí možnosti, jak Ježíšovým slovům porozumět. Slova o šťastných chudých vůči Duchu můžeme chápat i v morální rovině, tedy tak, že zde Pán blahoslaví každého, kdo se s Bohem po stránce své spravedlnosti srovnal a uvědomil si, že před Bohem nemá žádné morální bohatství, na kterém by si mohl zakládat, ale je jen žebrákem zcela závislým na jeho milosti. Tato významová možnost mě v souvislosti s VP připadá jako nejvíce aktuální. Nejenom náš text, ale i známé podobenství o Farizeovi a celníkovi totiž připomíná, jak je důležité, abychom ve svém duchovním životě měli pro srovnání jasný morální vzor tam nad námi, tedy jak je důležité, abychom se nesrovnávali s lidmi, ale s Bohem. A má-li člověk Boha za vzor, pak zákonitě naráží při setkání s božským ideálem na svou nedokonalost a uvědomuje si, že je jen morálním žebrákem, že před nebeským ideálem si nemůže sám u sebe na ničem zakládat, ale jen prosit o milost jako celník, který se na rozdíl od arogantního a sebevědomého farizeje neodvážil oči k nebi pozdvihnout, nýbrž bil se do prsou a volal: „Odpusť mě hříšnému!“ Pomoz, morálnímu žebrákovi! To je modlitba, která se nám dnes nabízí nejen k liturgickému opakování. Tomu, kdo takto prosí a žebrá o milosrdenství upřímně a v nejhlubším nitru, Bůh otevírá přítomnost i budoucnost. Otevírá mu dveře do království nebeského, kam se jinak než skrze milost vstoupit nedá.

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“