Dvě cesty

Dvě brány, dvě cesty a jedno zlaté pravidlo

Mt 7,12-14

Když se chystám do něčeho nového a pro mě neznámého, rád vyhledávám rady zkušenějších lidí kolem sebe. Častokrát se jich ptám otázky: Co bych určitě neměl opomenout? Jakou nejdůležitější radu bys mi dal? Na čem záleží nejvíc? Očekávám totiž shrnutí toho nejpodstatnějšího. A protože shrnutí bývají krátká, mám naději, že to nezapomenu a že tu situaci zvládnu. Trochu podobná situace také bývá, když se rozhoduji, zda číst nějakou knihu: O čem je? Stojí za to?

Dnes se podíváme na shrnutí od Ježíše, který svým učedníkům předává to, na čem vlastně záleží. Také se podíváme na téma dvou cest, po kterých se lze v životě ubírat.

Pro souvislosti připomenu, že Ježíš se blíží k závěru svého kázní na hoře, které je právem považováno za jeden z nejvýznamnějších proslovů všech dob, jehož hlavním tématem je lepší spravedlnost v Božím království.

Biblický text: Mt 7,12-14 (ČSP)

12Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci. 13 Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. 14 Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!

Tento krátký text v sobě nese velké poselství a velkou výzvu. Snadno lze rozdělit na dvě části: (1) Zlaté pravidlo etiky a (2) výrok o dvou životních cestách.

Ježíš shrnuje zákon pozitivním způsobem do zlatého pravidla etiky a ukazuje, že snadnější cesta není vždy správná, a v případě životního směřování se může stát osudnou.

(1) Zákon a proroci

12 Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci.

Začnu od konce tohoto verše: „neboť to je Zákon a Proroci.“ Ježíš mluví o hebrejské Bibli, která má tři části: Tóru (Zákon), Proroky a Spisy. V Novém zákonu se často užívá zkratka Zákon a Proroci, v L 24,44 je spojení „v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech.“[1]

Slova „neboť to je Zákon a Proroci“ znamená, že je to obsahem Bible. Další české překlady tuto větu překládají: „neboť to jest obsah zákona a proroků“ (Žilkův překlad); „Právě v tom spočívá Zákon i Proroci“(Bible 21); „Neboť to je smysl Zákona i Proroků“ (Rudolf Col).

Slovní spojení „Zákon a Proroci“ nám ukazuje ještě jednu věc: Říká se tomu inkluze – totiž když se nějaký text v Bibli opakuje, označuje tím začátek a konec důležité pasáže. V tomto případě jde o téměř celé Kázání na hoře, ve kterém Ježíš učí o lepší spravedlnosti.

Jeho začátkem je Mt 5,17: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.“[2] Těmito slovy Ježíš zahajuje své učení o lepší spravedlnosti (vzpomeňme si lepší spravedlnost v mezilidských vztazích, na antiteze o zabití, cizoložství, rozvodu, přísaze a odplatě, kterými Ježíš ukazoval, co jsme dlužni svým bližním; v šesté kapitole pak mluvil o lepší spravedlnosti ve vztahu k Bohu – o almužně, modlitbě, půstu a zabezpečení života). Nyní svou řeč uzavírá učením o neodplácení a zlatým pravidlem etiky, které tuto pasáž uzavírá slovy: „neboť to je Zákon a Proroci.“

(2) Zlaté pravidlo

To zlaté pravidlo zní: Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim. Ježíš pozitivně formuluje zlaté pravidlo mezilidských vztahů, kterým když se budeme řídit, budeme nositeli Božího království lidem kolem nás.

Podobně formulované shrnutí Písma není v Ježíšově době ojedinělé. „Kolem roku 20 n. l. rabín Hillel na výzvu jednoho pohana, aby mu shrnul Zákon v krátkém čase, který pohan vydržel stát na jedné noze, údajně odpověděl: "Co je pro tebe nenáviděné, nedělej nikomu jinému. To je celý zákon, vše ostatní je komentář. Jdi a nauč se to."“[3]

Ježíš jde ještě trochu dál než rabi Hillel: nemluví o zákonu odplaty (jak oni mě, tak já jim); nevymezuje se negativně (co nesnášíš, nedělej). Vyjadřuje pozitivní pravidlo, kterým můžeme zrcadlit Boží království dokonce i těm, kdo naše jednání nepřijímají. Nejde totiž o pravidlo reciprocity (jak vy mě, tak já vám), ale o zákon milosti a milosrdenství (i když ne vy mě, tak já vám stejně budu činit dobře).

Není zde: jednejte s lidmi tak, jako oni s vámi. Nýbrž: jednejte tak, jak byste si to od druhých přáli. Není zde: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, nýbrž: zkuste se ozývat jinak. Není tam: počkejte, až lidé budou hodní a milosrdní na vás. Začněte vy. Ve vašich možnostech je, abyste vy byli milosrdní. To, jak se budou ostatní chovat k vám, to ve vaší moci není. Ale vy nemáte zrcadlit to, co si o vás myslí ostatní, vy máte zrcadlit … Boží království.[4]

Ježíšovo zlaté pravidlo odhaluje Boží království nečekaným způsobem. Vyzývá k pozitivnímu přístupu ke vztahům navzdory tomu, že se občas setkáme s nepochopením, nepřijetím či dokonce nepřátelstvím. V kontextu s jeho výzvou milovat své nepřátele získává tento výrok na síle ještě víc: Budu jednat s druhými dobře i navzdory tomu, že oni tak se mnou ještě nejednají a možná ani nikdy nebudou. Svým jednáním i jim můžeme přiblížit Boží království.

Konec konců, jsem přesvědčen, že to nikdy není zákon odplaty, systém příkazů, nařízení a trestů, co člověka změní. Není to ani v tom, že někoho udoláme svými argumenty. To, co skutečně proměňuje lidské životy, je setkání s milosrdenstvím a láskou. Nikdy mě k lepšímu neposunulo to, že se na mě někdo rozzlobil, odsoudil mě nebo že jsem prohrál nějaký spor. Bylo to setkání s láskou, ke které jsem nikomu nedal důvod; se štědrostí a milostí, která mi vyrazila dech. Bylo to setkání s Ježíšem ve druhých lidech.

Tři věci činí toto prohlášení obzvláště silným: [Za prvé je to] přítomný čas, což znamená, že se musí jednat o neustávající zásadu; [dále je to slovo] "všechno"(πάντα οσα ἐάν), což z něj činí univerzální požadavek; a [posledním zesilujícím výrokem jsou slova] "tak i vy" (lit. překlad ουτως καὶ ὑμεῖς), což zdůrazňuje povinnost každého učedníka žít podle toho. To úzce souvisí s příkazem "milujte své nepřátele" z 5,44 (oba příkazy jsou společně v Lk 6,31.35). Zde překračujeme pravidlo vzájemnosti, neboť se všemi ostatními lidmi jednáme tak, jak si přejeme, aby se chovali k nám.[5]

Toto zlaté pravidlo mezilidských vztahů je shrnutím a interpretačním klíčem ke kázání na hoře a vůbec k celému Ježíšovu učení. To, že máme k dispozici interpretační klíč k evangeliu, ale v žádném případě neznamená, že bychom jej nemuseli číst vůbec.

Právě naopak: Klíč dává smysl pouze tehdy, pokud s ním můžeme otevřít nějaké dveře. A Bible je pro nás branou k Božímu promlouvání do našich životů, protože je to Boží duch, kdo její slova oživuje a jimi pak k nám mluví. Samotný klíč ale nestačí.

Křesťanským interpretačním klíčem ke čtení celé Bible je sám Ježíš: věřím, že o něm je celá Bible, že na něj celá bible ukazuje a jeho zvěstuje. Buď přímo nebo v předobrazech, které se v Ježíšově životě, službě, smrti a vzkříšení dokonale naplnily. S ním se pojí i druhá část našeho dnešního textu:

(3) Dvě brány a dvě cesty

13 Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. 14 Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!

„Poté, co hlavní již bylo řečeno, zazní série výroků, pro které je charakteristické, že předkládají před posluchače dvě možnosti a vyzývají ho k volbě: dvě cesty a brány; dva stromy a jejich ovoce; dva typy učedníků; dva stavitelé.“[6]

Při čtení těchto slov mě napadá oblíbené heslo nadšených turistů, kteří říkají: „Je to sice delší, ale zato se jde horší cestou.“ Pro outdoorové nadšence je odměnou už jenom tohle. Nejsem si však jistý, nakolik to platí v životním směřování. Tam naopak máme rádi jistotu a pohodlí.

Ježíšův výrok samozřejmě nemluví o cestování z bodu A do bodu B. Mluví o životním nastavení a touto metaforou popisuje skutečnost, že dojít v životě zdárně až do cíle není vůbec samozřejmé.

„Většina Židů zřejmě věřila, že Izrael jako celek bude spasen a že těch několik ztracených bude výjimkou z obecného pravidla.“[7] Ježíš tuto sebejistotu nahlodává obrazem těsné brány a úzké cesty, kterou nenalézá každý. Není tam řečeno, že jsme ti, kdo ji nalezli. Ani tam není řečeno, že i když jsme ji nalezli, že jsme do cíle už došli.

„Jestliže se mluví o málokterých, kteří je [těsnou bránu a úzkou cestu] nalézají, není to samolibost hrstky vyvolených, nýbrž … nouzový stav, na který je třeba reagovat: prošlapat cestu i pro ostatní.“[8]

[Navíc,] úzká varianta vypadá nevěrohodně, nespolehlivě, možná i nebezpečně. Ten, kdo chce někam dojít (dojet), zvolí obvykle bytelnou a frekventovanou cestu. Taková dálnice od počátku vzbuzuje důvěru, že někam vede. Přesněji řečeno: že vede na důležité místo. Úzká stezka působí nedůvěryhodně, není jisté, za nekončí za nejbližší zátočinou nebo na nejbližší mýtině. Není jisté ani to, zda vede daleko, ani to, že z ní nesejdeme nebo ji neztratíme pod nohama.[9]

Těsná brána mi zní trochu jako oxymóron, ale možná je to díky našim stavebním normám a mé představě toho, že brána má být velká. Občas se mi stalo, že jsem musel zatáhnout břicho, abych prošel úzkým místem. Napadá mě místnost plná věcí, mezi kterými jsou jen úzké uličky. Napadají mě skalní města v Prachovských skalách a na Kokořínsku, kde za těmi nejužšími místy bývají ta nejkrásnější. Napadají mě některé jeskyně na Berounsku, kam jste se museli plazit úzkou škvírou, abyste se dostali do té nejhezčí části.

Ježíš tuto metaforu užívá, aby ukázal, že ne každý těsnou branou projde jen tak. A stejně tak je tomu s cestou. Občas na ta nejhezčí místa vedou právě ty nejkrkolomnější cestičky, které se různě větví a ztrácejí. „Právě ta cesta, která vůbec nevypadá, že by někam vedla, vás dovede k cíli. Samozřejmě ne každá. Je tedy navíc třeba ji hledat.“[10] Ježíšovo zaslíbení hledajícím ale je, že najdou. Že tu úzkou branku a cestičku lze nalézt; že na ni lze vykročit a že lze s Boží pomocí dojít do cíle.

(4) Kdo / co je ta cesta?

Na závěr ale nechci zakončit turistickými tipy a radami, ale ukázáním na Ježíše. On je tím interpretačním klíčem k celému Písmu, a proto se stává i výkladem těchto slov. Ježíš o sobě prohlásil, že je branou i cestou. V kontextu našeho oddílu můžeme dodat, že Ježíš je tou těsnou branou a úzkou cestou – i přesto, že na to nevypadá, je naší jistotou, že dojdeme až do jeho království.

V Janově evangeliu najdeme výroky, o bráně (resp. dveřích) a o cestě. Kdo těmito dveřmi projde, bude zachráněn a kdo se na tu cestu vydá, dojde do života.

„Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. … Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“[11] Ještě silnější výrok je pak o čtyři kapitoly dál: „Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“[12]

Stejně jako pro první učedníky, i dnes pro nás zůstává pohled na Ježíše otázkou víry. Stojíme před výzvou, zda v něm uvidíme onu těsnou bránu a úzkou cestu k životu. Je to skutečně on? O prvních Velikonocích to totiž moc nevypadalo: Ježíš byl zrazen, zatčen, mučen, souzen a popraven. Učedníci se rozutekli a skoro by se zdálo, že zavalením kamenu od hrobky vše končí. Ale pak přišla neděle…

Ježíš je tou těsnou branou, kterou ne každý projde. Občas musíme odložit stranou batoh, abychom se jí protáhli. Ať už v tom batohu máme cokoli, nenechme, aby nám to zabránilo vejít do života, ke kterému nás Ježíš zve. Ono je svým způsobem pohodlné nést si na bedrech tíhu viny, neodpuštění, sebelítosti, závisti, zranění nebo všelijakých závislostí, duchovních svázání a seznamů selhání svých i druhých. Ježíš je ale branou, díky které to můžeme odložit a vykročit na cestu života jako svobodní lidé.

K tomu potřebujeme víru. Ježíš je tou úzkou cestou – rozumějte tou jedinou cestou – která vede k životu. Jsou jiné, pohodlnější cesty, ale ty nás nakonec vedou jinam. K Otci, k jeho lidu, do jeho rodiny a do jeho království vede jediná cesta – a ta má jméno Ježíš. Amen.

[1] Srov. ἐν τῷ νόμῳ Μωϋσέως καὶ τοῖς προφήταις καὶ ψαλμοῖς (NA28) [2] Mt 5,17 (ČSP). Text ohraničuje začátek inkluze, ve které je zahrnuto celé učení o lepší spravedlnosti. [3] Carson, D. A. Matthew (Expositor’s Bible Commentary), s. 9:223. [4]Mrázek, Jiří. Evangelium podle Matouše (ČEK), s. 111. [5]Osborne, Grant R. Matthew (ZECNT), s. 262. [6] Mrázek, Jiří. Evangelium podle Matouše (ČEK), s. 111. [7]Keener, Craig S. IVP Bible Background Commentary: New Testament, s. 63. [8] Mrázek, Jiří. Evangelium podle Matouše (ČEK), s. 111. [9] Mrázek, Jiří. Evangelium podle Matouše (ČEK), s. 111-112. [10] Mrázek, Jiří. Evangelium podle Matouše (ČEK), s. 112. [11] J 10,7.9 (ČSP). [12] J 14,6 (ČSP).