Dvě modlitby z kříže

Příběh dětem - o těžkém batohu do školy a odpuštění a odevzdání starostí Bohu (06. Školní batoh)

Luke 23:33–37 ČSP

33 A když přišli na místo, skteré sse snazývá Lebka, ukřižovali tam jeho i ty zločince — jednoho po pravici a druhého po levici. 34 [Ježíš říkal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“] Když si dělili jeho šaty, hodili los. 35 Lid pstál a díval se. I vůdci se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sebe, je-li ten Kristus cBoží, ten Vyvolený.“ 36 Posmívali se mu i vojáci, kteří přistupovali a přinášeli mu ocet 37 a říkali: „Jsi-li ty ten král Židů, zachraň sám sebe.“

Luke 23:44–46 ČSP

44 Bylo již okolo šesté hodiny; tu nastala tma po celé zemi až do deváté hodiny, 45 protože se zatmělo slunce. Opona svatyně se uprostřed roztrhla. 46 A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého cducha. “ sKdyž to sřekl, vydechl naposled.

1. „Otče, odpusť jim…“ – modlitba odpuštění

Představme si tu scénu. Ježíš visí na kříži. Lidé kolem se mu vysmívají, vojáci ho bijí, představitelé národa ho odsoudili, učedníci ho opustili. A on říká: „Otče, odpusť jim.“

To je vrchol jeho učení. Ježíš celý život mluvil o odpuštění, učil učedníky odpouštět, kolik podobenství o odpuštění řekl… – a teď ho žije. V nejtěžší chvíli, na hranici života a smrti, je v dokonalém souladu mezi tím, co učil, a tím, co dělá - odpouští všem.

A ještě dodá: “…neboť nevědí, co činí.”

Věděli všichni ti pod křížem, co činí? Jen částečně.

Kněží, farizejové, všichni, kteří ho vědomě poslali na smrt, si museli být vědomi, co činí. Přesto plně nechápali dosah a přesah toho, co činí.

Podobně Pilát, který nenašel důvod, proč by Ježíše měl odsoudit. Přesto ho dal ukřižovat. Uvědomoval si plný dosah svého jednání?

A co vojáci? Ti přece jen plnili rozkazy, za které byli placení? Chápali, co činí?

A učedníci, kteří se rozprchli. Chápali vše, co se děje?

Ale co je zvláštní – Ježíš říká: „nevědí, co činí.“

A to je pravda i o nás.

Nikdo z nás nevidí plný dosah svých hříchů. Někdy něco uděláme nebo řekneme a netušíme, jak hluboce to zraní druhé. Nikdy nedohlédneme celé následky svého hříchu.

Ale Boží odpuštění v Kristu je úplné – zahrnuje i to, co si sami ani neuvědomujeme.

Proto se modlíme nejen za odpuštění konkrétních hříchů , vin a našich dluhů vůči němu, ale taky za odpuštění toho, co jsme učinili špatně, ale nejsme si toho možná ani vědomi.

👉 Co to znamená pro nás?

Děti ve škole – budou mít spolužáky, kteří je zklamou nebo naštvou. Budou muset odpouštět.

My dospělí – máme kolegy, rodinu, přátele. I my potřebujeme odpouštět.

A především – každý z nás může mít jistotu: Ježíš nám odpustil všechny hříchy navždy.

To je základ, na kterém stojíme.

2. „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ – modlitba důvěry

Druhá modlitba zaznívá úplně na konci. Ježíš umírá a říká: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

To je citát ze Žalmu 31 – krátká modlitba, kterou údajně znaly malé židovské děti a modlily se ji před spaním s vírou, že když večer odevzdají svého ducha Bohu, ráno je zase bezpečně probudí.

Vlastně něco jako česká večerní modlitbička některých dětí „Andělíčku, můj strážníčku“.

Ale Ježíš ji na kříži vyslovuje jako vyznání naprosté důvěry: i když všechno vypadá ztracené, jeho život je v Božích rukou.

I v této modlitbě je Ježíš Lukášem představen jako ten, u něhož je naprostý soulad mezi tím, co učil a co žil až do okamžiku smrti - důvěřovat Bohu.

Je to zvláštní: na kříži se střetla římská moc a Boží království. Zdálo se, že Řím vítězí. Ale Ježíš ukazuje jinou sílu – ne moc zbraní, ale sílu důvěry v Boha. A právě tato důvěra otevírá cestu vítězství.

👉 A co to znamená pro nás?

Děti vstupují do školy – někdy s obavami: „Zvládnu to? Najdu kamarády?“

My dospělí vstupujeme do nových situací: práce, rodina, zdraví. Často taky s obavami.

Tahle modlitba nám připomíná: svěř svůj život Bohu každý den. Řekni mu: „Pane, můj život je v Tvých rukou.“

To je víra, která nás nese.

Přechod k Večeři Páně

Dnes, tady se všechno znovu spojuje. Večeře Páně je místo, kde znovu slyšíme obě tyto modlitby:

Přijímáme plné odpuštění – protože Ježíš prosí i za nás: „Otče, odpusť jim.“

Svěřujeme svůj život Bohu – vždyť patříme Kristu, který řekl: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Chléb a víno nejsou jen vzpomínkou. Jsou znamením, že odpuštění i důvěra jsou skutečné. Že v Kristu máme nový začátek.

Závěr – otázky a výzvy

Komu potřebuji tento týden odpustit? Co potřebuji svěřit do Božích rukou, místo abych to nesl sám? Dokážu se každý večer modlit tou jednoduchou větou: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ – a myslet to vážně?

Tohle je modlitba pro děti i dospělé. Pro školu i práci. Pro každého, kdo chce žít s Bohem, aby se to projevilo ve všem, čím a jak žijeme. Aby náš život byl svědectvím o tom, že jsme Bohu odevzdali naše životy.

A je dobré vědět: někdy do našeho života přicházejí těžké dny, týdny, někdy i měsíce, kdy nám dochází síly a chuť se s nějakým problémem neustále potýkat. Ale Písmo nás ujišťuje, že v tom všem nejsme sami.

Ti, kdo následují Ježíše, žijí každodenně z Boží milosti a ne z vlastní síly. Žijí z toho, že do rukou nebeského Otce odevzdávají denně svého ducha.

👉 A tak vás chci povzbudit: nezůstávejme jen u myšlenky, ale udělejme z toho modlitbu. Možná poprvé dnes, tady, u stolu Páně.

A abychom nezůstali jen u myšlenek, pojďme společně vyslovit to, co jsme dnes slyšeli. Nejprve si připomeneme Ježíšovy dvě modlitby z kříže. Prosím, opakujte po mně:

‚Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.‘

‚Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.‘

To byla Ježíšova modlitba. A teď to zkusme říct jako naši osobní modlitbu – tak, jak to platí pro každého z nás:

‚Děkuji, že jsi mi odpustil.‘

‚Svěřuji ti svůj život do tvých rukou.‘

(👉 chvilka ticha – nech vyznění doznít)

Toto jsou dvě modlitby, které nás můžou provázet každý den. V odpuštění a v důvěře.

To je nejhlubší jádro obřadu u stolu Páně: že Ježíš nám odpustil a že mu můžeme svěřit svůj život.

Proto teď otevřeme evangelium podle Lukáše a vyslechneme slova, která řekl při poslední večeři se svými učedníky.

Pozvat staršího sboru a počkat, až přijde.

Luke 22:14–20 ČSP

14 Když nastala ta hodina, zaujal místo u stolu a apoštolové s ním. 15 Řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. 16 Neboť vám pravím, že ho [již] nebudu jíst, dokud nedojde naplnění v Božím království. “17 A vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte to a rozdělte mezi sebe. 18 Neboť vám pravím, že od této chvíle již nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde Boží království.“19 Pak vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás dává. To čiňte na mou památku.“20 A právě tak vzal po večeři kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se za vás vylévá.

Modlitba před před lámáním

Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nám odpustil a že ti můžeme důvěřovat.

Víme, že náš život je v Božích rukou – a to je pro nás naděje i síla.

Prosíme, žehnej tento chléb a kalich, ať nás připomenou, že patříme tobě a že nikdy nejsme sami.

Amen.

Závěrečná modlitba:

Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nám odpustil a že ti můžeme důvěřovat.

Chceme, aby to nebyly jen naše slova, ale náš život.

Dej, ať každý den umíme odpouštět druhým a odevzdávat ti naše starosti.

Děkujeme, že jsme dnes mohli zakusit tvou blízkost a že jsi s námi i v novém týdnu. Amen

A teď přijměme požehnání – pro děti, které vstupují do školního roku, i pro nás dospělé, kteří vstupujeme do svých každodenních úkolů. Je to požehnání, které Bůh dal svému lidu už dávno, ale platí i pro nás dnes.

„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“

Amen.