Kdo v slzách zasévá, s plesáním bude sklízet. (Žalm 6)

Kdo v slzách zasévá, s plesáním bude sklízet. (Žalm 6)

Požehnané ráno, bratři a sestry, máme znovu tu výsadu, že můžeme otevřít knihu Žalmů a nechat se proměňovat Božím Slovem!

Dnes je před námi 6. Žalm, jenž byl ve středověku jedním ze sedmi, které tehdejší církev označovala jako „Žalmy kající“. V nich můžeme vidět, jakým způsobem Bůh kázní svůj lid.

V dnešním textu spatřujeme krále Davida, který se ocitá uprostřed duchovní tísně, neboť na něj dolehla výchovná hůl Hospodinova. David prožívá to, co mnozí svatí označovali jako „temnou noc duše“; stav úzkosti, kdy máte pocit, že vás Bůh opustil a všichni vaši nepřátelé slaví vítězství z vašeho pádu!

Ovšem – jak uvidíme, Bůh, který zranil, je i Bohem, který uzdravuje. Spatříme, že Davidovo úpěnlivé volání Hospodin nakonec vyslyší! 

Pojďme přečíst náš dnešní text:

„Pro předního zpěváka za doprovodu osmistrunných nástrojů. Davidův. Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat ? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem , skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků. Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.“

Náš dnešní text lze rozdělit do 3 sekcí. V první, ve verších 2 - 4, se zaměříme na Boží kázeň v životě krále Davida. Uzříme zde duchovní tíseň, jež zakouší. Dále, ve verších 5 - 8, se podíváme, jakým způsobem David prosí Boha o vysvobození. Poznáme jak vytrvalost jeho proseb, tak i jejich charakter. A nakonec uvidíme, ve verších 9 - 11, že Bůh Davida vyslyší.

Pojďme rovnou na první bod našeho kázání, který se nazývá: Boží kázeň.

1. Boží kázeň (verše 2 - 4).

Ve verších 2 - 4 čteme: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?”

Bratři a sestry, spatřujeme před sebou krále Davida, na kterého dopadla těžká rána Boží výchovy. David se nachází ve stavu duchovní úzkosti, avšak jeho smysly nejsou zcela otupěny, aby nevěděl, že je to právě Hospodin a jeho kázeň, jež způsobila jeho současnou duchovní tíseň. 

Máme před sebou 3. verše, v nich nacházíme 4x oslovení „Hospodine“ a spolu s tím i 3 výzvy, které David vznáší svému Bohu a jež nám také mohou více odhalit jak pravdu o Davidovi, tak i o nás samotných.

Pojďme se na ně podívat...

Za prvé, David Hospodina vyzývá, aby jej nekáral (netrestal).

Předně je nutné si povšimnout, že David si je plně vědom toho, že je kárán svým Bohem! To je nutným předpokladem úspěšné kázně. Bez tohoto poznání nemůžeme správně reagovat, ani se poučit.  

Další skutečnost, jež by měla upoutat naše pozorné oči, bratři a sestry, je ona typická forma hebrejského paralelismu, kdy je stejná myšlenka zopakovaná vícekrát, byť jinými slovy. 

Proto zde také čteme ve 2. verši: „Nekárej mě“ a spolu s tím i „netrestej mě“. A zrovna tak: „Ve svém hněvu“ a souběžně s tím „ve svém rozhořčení“. Obojí má jediný účel: zesílit (amplifikovat) důraz v daných slovech, aby nám byla lépe přiblížena vážnost Davidovy situace a také horlivost jeho proseb! 

Davidova prosba rozhodně není vlažná. Můžeme v jeho slovech slyšet naléhavost jeho hlasu. Na Davida dopadla přísná ruka Boží výchovy, která mu není příjemná a těžce jí snáší!

Hle – kdo z nás to nezažil, byť třeba v menší míře! Kdo z nás s radostí přijímá těžkou Pánovu výchovu, bratři a sestry! Jak moc se můžeme ztotožnit s Davidovou výzvou? Jak často i my opakujeme našemu Pánu tato slova: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení!“ Boží výchova rozhodně není příjemná, je však nezbytná!

Když jsme milostí prvně vstoupili do království našeho nebeského Otce a byli adoptováni do Boží rodiny, zakusili jsme velikou radost z naší záchrany i našeho Zachránce. Na našich srdcích zněla ona jedinečná píseň spasení! Kolik radosti, kolik štěstí! 

Krátce na to jsme poznali, že Boží vůlí pro náš život je i naše posvěcení. Apoštol Pavel nám připomíná tuto pravdu v 1. listu Tesalonickým, kde čteme: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo v této věci nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení.“ (1 Tes. 4:3-7).

Pán nás nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! A co je posvěcení, milí svatí? Oddělení od hříchu a zasvěcení Bohu. Nejde nakonec o nic jiného než o růst do podoby Pána Ježíše Krista, jenž je dokonalým obrazem svého Otce. Ano, bratři a sestry, Boží vůlí pro náš život je, abychom rostli do podoby našeho Pána!

Když jsme tedy byli přijati do Boží rodiny, Bůh s námi jedná jako se syny či dcerami. A zrovna tak jako nás vychovávali a káznili naši tělesní (hříšní) rodiče, tak činí i náš nebeský Otec, avšak dokonale, bez hříchu a vždy k našemu vlastnímu dobru!

V knize Přísloví čteme: „Neodvrhuj, můj synu, Hospodinovo kárání, neprotiv se jeho domlouvání. Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení.“ (Přísloví 3:11-12).

Byť nás Boží Slovo ujišťuje, že přítomnost Hospodinovy výchovy, je zjevným důkazem jeho lásky a náklonnosti, přesto však zde čteme i tato slova: „Neodvrhuj… neprotiv se…“

Proč? Proč tomu tak asi je, milí svatí? Není snad Boží výchova důvodem k radosti? Vždyť je to důkaz Jeho lásky! Našemu Pánu není jedno, jakým způsobem žijeme… Tak proč to tak těžko snášíme?

Autor listu Židům nám předkládá určitou odpověď: „Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.“ (Židům 12:11).

Milí svatí, Boží výchova je přísná (a krušná). Dokáže přivést i zkušeného válečníka jako byl David na kolena a do stavu totální duchovní tísně. A čteme zde dále, že se „nezdá příjemná“. Ne! Rozhodně se nezdá příjemná, je však nezbytná, neboť později přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. V knize přísloví čteme: „Jizvy a modřiny vydrhnou špatnost a rány pročistí nejvnitřnější útroby.“ (Přísloví 20:30).

Položme si dále jednoduchou otázku: Které dítě kdy s radostí přijímá přísnou výchovu svých rodičů? A přestože je mu stále opakováno, že je to k jeho dobru, má to nějaký reálný účinek? Není to nic naplat! A které dítě kdy přichází s prosbou za svými rodiči, aby jej více káznili? „Mami, tati… myslím, že jste na mě moc mírní. Měli byste mě více trestat!“ To můžeme slyšet leda v nějaké komedii, ne však v reálném životě... 

Výchova zkrátka není příjemná, ať už jde o výchovu tělesných rodičů, a tím spíše našeho nebeského Otce! Lidé totiž, ať už dělají cokoliv, i třeba s tím nejlepším úmyslem, mají tendence zanedbávat, opomíjet, zapomínat… Bůh ne – jeho výchova obsahuje vždy přesnou dávku kázně, aby nás přivedla tam, kam nás Pán chce posunout. 

Milí svatí, musíme si uvědomit další věc: když Bůh kázní nás, je to k naší nápravě (našemu dobru). Když však trestá svět, je to k jeho odsouzení. Připomeňme si slova apoštola Pavla církvi v Korintu: „Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“ (1 Kor. 11:32). Zde je zjevný rozdíl mezi Boží milostí a spravedlností. Jeden akt Božího soudu tak může být určen k odsouzení nevěřících a k nápravě jeho lidu! Vidíme také, že milost neztrácí potřebu života ve svatosti… a to je pro nás důležité poznání! 

To vyplývá i z našeho textu, neboť zde dále spatřujeme, že Boží výchova je reakcí Boží svatosti vůči jeho hřešícím dětem. Proto také čteme v Davidových slovech o Božím hněvu (či rozhořčení). Ač jsme byli ospravedlněni Kristovou krví a máme pokoj s Bohem (Řím. 5:1), Bůh však stále zůstává svatým svatým svatým Hospodinem zástupů, a proto není ani lhostejný vůči hříchu v našem životě.

Apoštol Pavel nám to dokazuje v listu Efezským, kde čteme: „A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.“ (Ef. 4:30). 

Věděli jste, bratři a sestry, že když hřešíme, zarmucujeme tím Ducha Svatého? Jak přemýšlíme o hříchu? Uvědomujeme si, že nejde jen o porušení jakéhosi „neosobního“ zákona, postoj našeho hříšného srdce vyvolává zármutek Božího Ducha, který přebývá v chrámu našeho těla!

Náš hřích nás rovněž vychyluje z kurzu posvěcení a ničí obraz Pána Ježíše Krista, do kterého máme růst! To vše vede Pána k tomu, aby nás přísně káznil. Když nás však kázní, je to k naší nápravě, nikoliv finálnímu odsouzení. Jak už jsme ale řekli a poznali z Davidových slov: Boží výchova rozhodně není příjemná, je však nezbytná!

Pojďme dále k druhé výzvě krále Davida.

Za druhé, David Hospodina prosí, aby se nad ním smiloval (aby jej uzdravil).

Ve 3. verši čteme: „Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem.“

Milí svatí, ať už se ocitnete v jakékoliv situaci: mohou se ve vašem životě objevit kalamity (přijdete o práci, vyhodí vás z bytu, onemocníte…); mohou se objevit ničemové, „pelištejci“, kteří vám budou chtít škodit; a nakonec můžete přijít i o sladký vjem Boží přítomnosti (Bůh pro vás bude vzdálený a bude to vypadat, že vás nadobro opustil): Nezoufejte však! Král David nám ukazuje, že Bůh, který kázní, je stále i Bohem milosti; Bůh, který zranil, je i Bohem, který uzdraví!

Proto také čteme ve 147. žalmu o Hospodinu tato slova: „uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje.“ (Žalm 147:3). Nesmíme nikdy ztratit tuto vizi: Ať už se nacházíme v jakékoliv tísni, ať už procházíme třeba i údolím nejhlubší tmy, Bůh je stále tady! Je blízko – mnohem blíže než si uvědomujeme!„Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi , jejichž duch je zdeptán.“ (Žalm 34:19). Čteme ve 34. žalmu!

David to moc dobře ví, a proto také žádá Hospodina o milost (a ve vedlejší větě o uzdravení) a jako součást své prosby uvádí také svůj stav. Říká mu, že chřadne a jeho kosti trnou děsem!  

Je zjevné, že zde nehovoří o fyzickém stavu, byť používá fyzické obrazy. Uzdravení zde tedy nebude primárně odkazovat na fyzickou nemoc, i když by tento text šel jistě aplikovat, ocitnu-li bychom se v nemoci, neboť jediný Bůh nás může uzdravit!

Boží Slovo používá různé obrazy fyzického utrpení k tomu, aby lépe popsalo duchovní stav daného člověka. V knize proroka Izaiáše promlouvá Hospodin a kárá svůj neposlušný lid těmito slovy:

„Syny jsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli se mi. Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu. Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem.“ (Izaiáš 1:3-6).

Hospodin zde provádí duchovní diagnózu a používá fyzické obrazy: „Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem.“ Zrovna tak se musel cítit i král David. Ten si však, na rozdíl od tělesných Izraelců, byl moc dobře vědom svého stavu! A to je důležitý poznatek! Neobrácení hříšníci nikdy nevidí svůj skutečný stav! Nevědí, že jsou nemocní, a proto nehledají Lékaře. Nevědí, že jsou hříšní. Ne! Dokud jim Pán neotevře oči, zůstávají slepí.

David si byl ovšem vědom svého stavu! Věděl, že na něj dopadla těžká ruka Hospodina. To je základem pro duchovní vítězství. Jen nemocní mohou hledat Lékaře, jen hříšníci budou volat ke svému Zachránci. A jak už jsme si řekli v úvodu, je to předpoklad úspěšné výchovy. Bez poznání toho, že na nás spočinula Boží výchovná ruka, nemůžeme dospět k poučení. Máme-li toto poznání, můžeme směle volat k našemu milostivému Bohu!

Král kazatelů, Charles Spurgeon, je mimo jiné znám tím, že zápasil s těžkými duchovními depresemi. A obdobně jako král David nevzdal svůj boj, ale vítězil skrze toho, „který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit.“ (Ef. 3:29). A nebál se hovořit o svých bojích. V jednom svém kázání pronesl tato slova: 

„Jsem v objetí deprese tak hrozivé, že si přeji, aby nikdo z vás nikdy nespadl do stavu zoufalosti jako se to děje mně. Avšak pokaždé se zvednu právě kvůli tomuto: Vím, že důvěřuji Kristu. Nemám žádnou jistotu než v Něm, a pokud On selže, tak já selži s Ním. A jestliže ne – i já vytrvám. Protože On žije, já budu žít také, a tak znovu sestupuji na svá kolena a bojuji se svými depresemi duchem a získávám vítězství. A vy byste měli také, vy musíte také, protože neexistuje žádná jiná cesta úniku.“

Neexistuje žádná jiná cesta, bratři a sestry. Bůh je svrchovaný, a ve své moudrosti ustanovil různé prostředky k získání milosti. A nejvíce zanedbávaným prostředkem je právě dar modlitby. Bůh po nás nechce, abychom dokázali rozumět všemu, co dělá. Nemusíme umět ve své mysli sjednotit všechny aspekty Boží svrchovanosti a lidské zodpovědnosti, měli bychom ovšem růst v našem vztahu s Pánem. On nás volá k tomu, abychom k Němu přicházeli a vítězili skrze Jeho milost! 

Nakonec i apoštol Pavel napsal tato slova: „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.“ (Ef. 6:10). A církvi ve Filipech pak vyznal: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fil. 4:13). Skrze Pána Ježíše Krista, který nás svou obětí vysvobodil z pout hříchu a druhé smrti v ohnivém jezeře, máme nyní přístup k našemu Otci v nebesích! 

Dostáváme se ke 3. výzvě krále Davida.

Za třetí, David Hospodina prosí, aby neotálel.

Ve 4. verši čteme: „Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?“ Studijní překlad říká: „I má duše je velmi vyděšená. A ty, Hospodine, až dokdy?“

Ekumenický překlad používá nešťastné slovo váhat. To ovšem vzbuzuje dojem určité nejistoty. Bůh ale neváhá, není nejistý; vždy ví, co dělá. Smysl přesto zůstává neporušen: David prosí Hospodina, aby odpověděl spěšně. Nechce již nadále zůstávat ve stavu duchovní tísně! 

David Hospodinu říká: „Má duše je tolik vyděšená,“ a my z těchto slov můžeme vnímat intenzitu Davidovy duchovní úzkosti. Když se člověk, z různých důvodů, dostane do stavu totálního běsu, přichází paralýza – stav, kdy není schopen normálně fungovat. Jeho mysl je natolik zajata danou zprávou, krizí, situací, úzkostí, že funguje v omezeném režimu. A nemůže se soustředit na nic jiného. Je paralyzovaná! Ochablá.

Na jiných místech v Písmu můžeme vidět důsledek vyděšení se. V příběhu Josefa, kterého jeho bratři prodali do otroctví Egyptu, lze takový moment najít. Bůh Josefovi žehnal a Faraon ho nakonec díky správnému výkladu snu, jenž předpověděl hladomor, ustanovil jako vládce nad Egyptem. A Bůh tak mohl přitáhnout Josefovy bratry do Egypta a zajistit usmíření a jejich vykoupení před vyhladověním a fyzickou smrtí. 

A když se Josef konečně rozhodl odhalit svým bratrům svou pravou identitu (ti jej dříve nepoznali), po sérii intervencí, které pro ně byly zjevným Božím soudem, čteme ve 45. kapitole knihy Genesis, jak na to reagovali: „Tu řekl bratrům: „Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?“ Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili.“ (Genesis 45:3).

Josefovi bratři byli tak vyděšení, že nemohli odpovědět. Nemohli v tu chvíli zkrátka nic dělat! Ocitli se v paralýze! Obdobnou reakci vidíme i u Íš-bóšeta, syna Saula, když se dozvěděl, že zemřel Abnér, synovec Saula a velitel jeho armády. Ve 2. knize Samuela čteme, že „jeho ruce ochably a celý Izrael se vyděsil.“ (2 Samuel. 4:1, ČSP).

Jak už jsme si řekli: Boží výchova je přísná, je však nezbytná. Dovede přivést i nebojácného krále Davida do stavu duchovní úzkosti. A může i nás dovést do míst, kde nebudeme moci dělat nic jiného než se modlit; kde budeme v Písmu stále dokola meditovat jen nad určitými verši, které budou promlouvat do naší rozechvělé duše.

Vše má ovšem další důležitý výsledek: David si uvědomil svou slabost a poznal, jak moc je závislý na Pánově milosti. To ovšem naplňuje slova našeho Pána, který během kázání na hoře, řekl: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ (Matouš 5:3).

A i náš Pán poznal duchovní tíseň. Ovšem v intenzitě, kterou si nikdo z nás neumí ani představit! Vzpomeňme si na to, co se odehrálo v zahradě Getsemane. Vzpomeňme si, co řekl v kritickou hodinu svého poslání apoštolům. A jak na to reagovali oni.

„Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy.“ (Matouš 26:38-44).

„Má duše je smutná až k smrti!“ Tak zněla slova našeho Pána. A my v nich můžeme vskutku vidět i slova krále Davida: „Má duše je tolik vyděšená...“

Bratři a sestry, duchovní tíseň krále Davida, díky jeho hříchům, ukazuje dále na duchovní tíseň Pána Ježíše, kvůli našim hříchům! Pán Ježíš je konečným naplněním našeho dnešního Žalmu. On sám byl kázněn na našem místě, abychom my mohli zakoušet sladkost pokoje! V 53. kapitole knihy Izaiáš čteme tato prorocká slova: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Izaiáš 53:5).

Pán Ježíš je vykupitel celého našeho padlého člověka. On zaplatil svou svatou krví, abychom byli před Bohem ospravedlněni; snášel i kázeň pro náš pokoj a jeho jizvami jsme uzdraveni! On vykoupil veškeré naše padlé bytí a již nyní můžeme poznávat mnohá požehnání, která nám vydobyl!

Milí svatí, věřte tomu, že nejen Davidovo konečné vítězství a pokoj nalezený v Pánu, ale i náš vlastní, byl vydobyt Pánem Ježíšem Kristem, a kdykoliv se proto ocitnete v hluboké tmě, volejte k Pánu a žádejte ho o milost!

Volejte vytrvale a vroucně, tak jako král David!

Dostáváme se nyní k 2. bodu našeho kázání, který zní: Vytrvalost svatých.

2. Vytrvalost svatých (verše 5 - 8).

Ve verších 5 - 8 čteme: „Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem , skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.“

Bratři a sestry, někdo by mohl vznést otázku, co bylo podstatou Davidovy duchovní úzkosti. Proč tak horlivě volal k Hospodinu? Proč chřadnul? Proč jeho kosti trnuly hrůzou? Proč byla jeho duše vyděšená?

Věřím, že v 5. verši nacházíme odpověď ve slovech: „Vrať se...“ David říká: „Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! “

Podstata Davidovy tísně spočívala ve ztrátě vědomí Boží přítomnosti! David chřadnul, jeho kosti trnuly a jeho duše byla vyděšená, neboť ztratil povědomí o blízkosti svého Pána! V 30. žalmu čteme znovu slova krále Davida, jež doplňují náš verš: „Hospodine, svou přízní jsi mocně upevnil mou horu. Když jsi však skryl svou tvář, zděsil jsem se.“ (Žalm 30:8, ČSP).

Se ztrátou jakéhosi vjemu Boží přítomnosti či blízkosti, ztrácíme i ujištění jeho náklonnosti (jeho přízně a milosti). Potom v nás budou přirozeně vyvstávat otázky, zda je Bůh na naší straně. Zda můžeme vytáhnout do bitvy! Pro Davida bylo ujištění Boží přítomnosti naprosto existenciální! A proto prosí Pána o návrat a záchranu! Záchranu před jeho nepřáteli!

Vzpomeňme si také na to, bratři a sestry, co udělali nevěrní Izraelité, když Mojžíš rozmlouval na hoře Sinaj s Hospodinem a dlouho se nevracel. Copak to bylo? V knize Exodus čteme: „Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ (Exodus 32:1).

A tak si odlili sochu zlatého býčka, kterou uctívali místo Hospodina, a dále se rozpustile se bavili. Hospodin to uviděl, vzplanul hněvem a oznámil Mojžíšovi, co ten lid tvrdé šíje provedl, a že jej hodlá vyhladit z povrchu zemského!

Mojžíš ovšem udělal něco úžasného, něco, co ukazuje na našeho Pána Ježíše Krista! Postavil se před Hospodinem do trhliny (Žalm 106:23), a přimlouval se za ně a jejich hřích u svého Pána. Prosil ho: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš .Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ (Exodus 32:11-13).

Hospodin se dal pohnout vroucí modlitbou vyvoleného a smiloval se! Mojžíš pak sestoupil dolů, a jak víme, když uviděl býčka a křepčení lidu, odhodil desky zákona a ty se rozbily. Pak Mojžíš rázně zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ (Exodus 32:26). A na základě Božího příkazu byl vyhlazen každý, kdo se dopustil hříchu a neobrátil zpět k Pánu.

Hospodin později promluvil k Mojžíšovi: „Vyjdi odtud, ty i lid, který jsi vyvedl ze země egyptské, do země, kterou jsem přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi: Dám ji tvému potomstvu. Pošlu před tebou svého posla a vypudím Kenaance, Emorejce, Chetejce, Perizejce, Chivejce i Jebúsejce. Půjdete do země oplývající mlékem a medem. Já však nepůjdu uprostřed vás, abych vás cestou nevyhubil, neboť jste lid tvrdošíjný.“ (Exodus 33:1-3).

Co si myslíte, že se stalo dále, bratři a sestry? Jak myslíte, že reagoval Mojžíš a zbývající ostatek Božího lidu, když uslyšeli tato slova: „Já však nepůjdu uprostřed vás, abych vás cestou nevyhubil, neboť jste lid tvrdošíjný.“ Co to pro ně znamenalo?

„Když lid uslyšel tuto zlou zprávu, začali truchlit a nikdo na sebe nevzal žádnou ozdobu.“ (Exodus 33:4). Pro Boží lid je přítomnost jejich Pána existenciální záležitostí. Pro křesťana je ztráta vědomí Boží blízkosti tou nejtěžší ránou!

A proto Mojžíš, kousek dále, naléhal na Hospodina: „Hleď, ty mi říkáš: Vyveď tento lid. Ale nesdělil jsi mi, koho chceš se mnou poslat, ačkoli jsi řekl: ‚Já tě znám jménem, našel jsi u mne milost.‘ Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost; pohleď, vždyť tento pronárod je tvůj lid.“ Odvětil (pozn. Hospodin): „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“ Mojžíš mu řekl: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj!“ (Exodus 33:12-15).

„Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj!“ Tak zní slova Božího muže, ale i slova Krále Davida: „Vrať se... Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň!“ Boží lid nemůže vejít do odpočinutí bez svého Pána! Ani David nemůže zvítězit bez milosti Hospodina. A ani my, bratři a sestry, nezmůžeme nic v našem boji s hříchem, budeme-li zanedbávat vztah s Pánem Ježíšem.

David dále pokračuje v 6. verši a naléhá: „Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?“

Jak moc tato slova připomínají způsob, jakým rozmlouval Mojžíš s Hospodinem, když se snažil odvrátit jeho hněv? Povšimněme si, že ať v tomto případě, tak v případě Mojžíše, jde v prvé řadě o bohostředné prosby!

Mojžíš se odvolával jednak na Boží slávu, když říkal: „Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.“ A také na Boží zaslíbení, neboť dále pokračuje: „Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“

A co dělá král David? Znovu činí apel na Boží slávu! Vždyť, jak mu bude moci vzdávat chválu v podsvětí, jestliže zahyne? V jeho prosbách je Hospodin a jeho sláva na prvním místě, David pak na druhém!

Obdobně hovoří znovu v 30. žalmu, kde čteme: „Jaký užitek vzejde z mé krve, sestoupím-li v jámu? Což ti prach vzdá chválu, bude hlásat tvoji věrnost?“ (Žalm 30:10).

Pro Davida je největší radostí poznání Hospodinovy slávy! Není proto také něčím zvláštním, že v jeho prosbách spatřujeme argument odvolávající se na uctívání Hospodina a jeho nádhery!

Nejde vůbec o sebestředné, sobecké, lidskostředné sentimentální prosby! Ze slov krále Davida znovu vystupuje jeho nejvyšší přání: „O jedno jsem Hospodina žádal, to jedno jsem hledal: Abych přebýval v domě Hospodinově po všechny dny svého života, abych mohl hledět na Hospodinovu nádheru a abych mohl přemítat v jeho chrámu.“ (Žalm 27:4).

Je toto i naše přání, bratři a sestry? Jsou naše prosby k Bohu charakterizované oddaností Jeho slávě? Chceme ze všeho nejvíce růst v poznání našeho Pána? Naše modlitby mnoho odpovídají o tom, co si myslíme o Bohu...

David pokračuje v 7. verši: „Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem , skrápím slzami své lože.“

A zde spatřujeme znovu, milí svatí, velikou pravdu, že „vše, co činíme v našem křesťanském životě, je jednodušší než modlitba.“ (Martyn Lloyd Jones). Jedna věc je začít se modlit, druhá potom vytrvat.

Kdo z nás mohl kdy říct: „Vyčerpán jsem nářkem?“ Kdo z nás se kdy modlil tak, že může opakovat: „Každé noci smáčím svou podušku pláčem?“

V těchto slovech spatřujeme jak vytrvalost Davidových proseb, tak i intenzitu a naléhavost, s jakou volal k Hospodinu! Vytrvale! Dnem i nocí!

Připomeňme si bratři a sestry, že naléhává či úpěnlivá modlitba je jedinou opravdovou modlitbou, neboť právě tehdy se člověk přiznává ke svému skutečnému stavu. Modlíme-li se naléhavě (úpěnlivě), uvědomujeme si totiž svou chudost v duchu a naprostou závislost na Boží milosti!

Žalmy jsou plné Davidových úpěnlivých volání. „Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím, zrak mi slábne hořem, moje duše i mé tělo chřadnou. V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou.“ (Žalm 31:10-11). Čteme v 31. žalmu. A v 77. žalmu vidíme znovu Davidův zápal pro Hospodina: „Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá.“ (Žalm 77:2-3).

„Má duše se utěšit nedá!“ Tak znějí slova muže podle Božího srdce! David nenajde klidu, odpočinutí, nezavře svá ústa, dokud Hospodin nevyslyší jeho prosby! Vytrvalá modlitba je modlitbou víry, neboť kdo se modlí vytrvale, věří také, že Bůh odpoví. Důvěřuje Božím zaslíbením a nevzdává se – neztrácí srdce, tak jako král David.

Ne nadarmo nás Boží slovo učí: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ (Žalm 126:5). Pán Ježíš nám toto zaslíbení připomíná také v kázání na hoře: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ (Matouš 5:4).

Jak moc se musíme učit modlit, bratři a sestry! Nesmíme ztrácet srdce – tak jako David máme hledat, dokud nenajdeme; klepat, dokud nám nebude otevřeno; volat, dokud nám nebude odpovězeno!

„V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu.“ (Kol. 4:2). Píše apoštol Pavel církvi v Kolosách. A v listě Římanům čteme obdobně: „Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ (Řím. 12:12).

David dále pokračuje v 8. verši: „Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.“ Ve studijním překladu čteme: „Trápením mi slábne zrak, ochabl kvůli všem mým nepřátelům.“

Čteme zde, že trápením slábne Davidovi zrak; ochabl mu, kvůli všem jeho nepřátelům. To vzbuzuje představu, že David je jako strážce na hradbě, jenž vyhlíží nepřítele, o kterém s jistotou ví, že přijde, jen neví kdy!

A tak stojí na kamenné hradbě a vyhlíží mezerou mezi cimbuřím a z té námahy mu slábne zrak, že dokonce začne vidět dvojmo! „Kde jen jsou ti nepřátelé!“ Volá netrpělivě! Můžeme ale rovněž vidět ochablost nebo paralýzu způsobenou množstvím nepřátel.

Jen se vžijte do kůže vojáka, který stojí proti přesile! Vzpomeňme si například na paralyzovanou armádu krále Saula; na muže ochablé ze strachu, který v nich vyvolal pohled na obrovitou postavu Goliáše!

V 1. knize Samulově čteme: „I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď (pozn. asi tři metry). Na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře; váha pancíře byla pět tisíc šekelů bronzu. Na nohou měl bronzové holenice a na ramenou bronzový oštěp. Násada jeho kopí byla jako tkalcovské vratidlo a hrot jeho kopí vážil šest set šekelů železa (pozn. 7 kg).“ (1 Samuelova 17:4-7). Goliáš vyzýval Izraelce, aby vybrali jednoho muže, který s ním bude bojovat. A jak reagoval Saul a jeho armáda? Kousek dále čteme: „Kdykoli Saul a celý Izrael slyšeli tato Pelištejcova slova, děsili se a velice se báli.“ (1 Samuelova 17:11).

Nemusí jít zrovna o přesilu nebo obrovského protivníka, strach je projevem ochablé víry. Všichni lidé jsou náhle velcí, když nevidíme zřetelně Boží slávu a postrádáme povědomí o jeho přítomnosti! Proto je tak důležité neztrácet zrak z Hospodina! Mojžíš odmítl pokračovat do zaslíbené země, nechtěl bez Pánovy přítomnosti!

David, jako mladý pastýř ovcí, reprezentuje v příběhu s Goliášem Pána Ježíše Krista, neboť zde vystupuje a reprezentuje svůj lid, kterému získává vítězství ve válce, která byla nad jejich síly. My ale nejsme David, bratři a sestry, my jsme ti, co stojí za ním a se strachem i nadějí vyhlížejí na jeho vítězství.

My nebojujeme naše boje: Hospodin bojuje za nás! David bojoval za krále Saula, Pán Ježíš zvítězil na kříži a vydobyl nám věčný život! A zrovna tak působí v nás skrze Ducha svatého. Ani v křesťanském životě nemůžeme zvítězit z vlastních sil. Potřebujeme Pánovu moc. Hřích je silnější než my! Vždyť to moc dobře víme, ale Pán je silnější než hřích, a proto musíme hledat sílu v převaze jeho síly!

V žalmech vidíme často obraz velkého množství nepřátel. Ve 25. žalmu čteme: „Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy. Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak zavile mě nenávidí. Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě.“ (Žalm 25:18-20). A v 38. žalmu vidíme znovu to samé: „Moji nepřátelé životem jen kypí, mnoho je těch, kdo mě zrádně nenávidí. Ti, kdo odplácejí za dobrotu zlobou, za to, že se snažím o dobro, mě osočují.“ (Žalm 38:20-21).

Král David, uprostřed své duchovní tísně, natahuje ruce víry k Bohu a prosí ho o návrat! Prosí ho o návrat a záchranu před jeho nepřáteli, kterých je vskutku mnoho! Ač mu slábne zrak a dostává se na pokraj svých fyzických sil, stále vyhlíží svého Boha, který přijde a zachrání ho!

Dostáváme se k poslednímu bodu našeho kázání, který se nazývá: Boží vyslyšení.

3. Boží vyslyšení (verše 9 - 11)

Ve verších 9 - 11 čteme: „Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.“

A nyní se dostáváme ke zvratu! Ve 4. verši jsme četli: „Má duše je tolik vyděšená,“ a teď slyšíme hlas probuzeného lva: „Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti!“

Strachem zmožený David odhlédl od velikého množství nepřátel ke svému Bohu a posílen Jeho moci může nyní povstat z prachu a popela a čelit jim tváří v tvář! Je to ten samý David, kterého velmi dobře známe! Ten David, který v rozhovoru s králem Saulem, když si nikdo neodvážil vystoupit z řad vojsk a bojovat s tří metrovým Goliášem, heroicky prohlásil: „Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha.“ (1 Samuelova 17:36).

A pokračoval dále: „Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce.“ (1 Samuelova 17:37). A co udělal král Saul, když viděl odvážnou víru tohoto mladíka? Ustoupil mu a řekl: „Jdi; Hospodin buď s tebou!“

„Hospodin buď s tebou!“ To je základní předpoklad jakéhokoliv vítězství! Když je Pán vzdálen, když se zdá, že je daleko, jsme duchovně slabí. Nutně potřebujeme vědět, že náš Pán stojí po naší pravici! Mojžíš odmítl postupovat ve výpravě do zaslíbené země, pakliže by měl pokračovat bez Boží přítomnosti. David, v našem žalmu, padl na zem a v duchovní tísni hledá svého Pána! A když nalézá jeho sílu, je připraven táhnout do boje a konfrontovat kohokoliv, kdo stojí za branami!

Davidova teologie je jednoduchá, v 16. žalmu čteme její konfesi: „Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ (Žalm 16:8). Davidovo povědomí, že Jeho Bůh je po jeho pravici, je jediným zdrojem jeho síly. Viděli jsme, jak síla tohoto bojovníka rychle zmizí, když ztratí ujištění, že Bůh je blízko.

V knize Soudců čteme o dalším bojovníkovi – Samsonovi, jenž byl obdarován nadpřirozenou silou od Hospodina. Před narozením přišel anděl k jeho matce, ženě Manoácha, a pravil jí: „Hle, ty jsi neplodná, nerodila jsi, avšak otěhotníš a porodíš syna. Proto se teď měj na pozoru: nepij víno ani opojný nápoj a nejez nic nečistého. Hle, otěhotníš a porodíš syna, ale jeho hlavy se nesmí dotknout břitva; ten chlapec bude od mateřského života Boží zasvěcenec (pozn. nazír). On začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců.“ (Soudců 13:3-5).

Samson měl od Boha mimořádnou sílu. V knize Soudců vidíme zas a znovu, jak jej uchvacoval Duch Boží a on pak dovedl přemoci mnohem početnější protivníky. Když jej Izraelci například spoutali a vydali do rukou Pelištejců, čteme v 15. kapitole tato slova: „Když přišel do Lechí, Pelištejci ho přivítali válečným pokřikem. Tu se ho zmocnil duch Hospodinův a provazy na jeho pažích byly jako nitě, které sežehl oheň. Pouta mu na rukou povolila. Našel čerstvou oslí čelist, popadl ji do ruky a pobil jí tisíc mužů.“ (Soudců 15:14-15).

Jak jsme četli, Samsonova síla pocházela z Božího Ducha, který se jej zmocňoval a činil neporazitelným. Ovšem – to vše platilo za předpokladu, že dodrží svůj nazírský slib. Jenže... Achillovou patou se v jeho případě staly ženy! A konkrétně jedna, s největší pravděpodobností pelištejka, která bydlela v Hroznovém úvalu a jmenovala se Delíla.

Té se nakonec podařilo Samsona přesvědčit, aby jí vyzradil tajemství, v čem spočívá jeho síla (stačilo, aby se ostříhal). Bylo jí za to slíbeno od pelištějských knížat veliké množství stříbra. V 16. kapitole čteme, co následovalo: „Ona ho uspala na klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila. Křikla: „Samsone, jdou na tebe Pelištejci!“ Procitl ze spánku a pomyslil si: „Dostanu se z toho jako dosud vždycky a pouta setřesu.“ Nevěděl, že Hospodin od něho odstoupil.“ (Soudců 16:19-20).

Samson nic netušil, že od něho odstoupil Hospodin. Samson byl tím, kým byl jen proto, že Hospodin byl jeho silou. A když od něho odstoupil, odešla i jeho síla a byl snadno přemožen. Nicméně – takhle náš příběh nekončí! Ani král David nezůstal dlouho ve svém ponížení, a ani Samson, kterému vypíchli oči a odvedli jej do vězení.

Ve 23. verši čteme: „Pelištejská knížata se shromáždila, aby obětovala velkou oběť svému bohu Dágonovi a aby se oddala radovánkám. Řekli: „Náš bůh nám vydal do rukou Samsona, našeho nepřítele.“ (Soudců 16:23). Co myslíte, že následovalo, bratři a sestry? Nechal je Bůh v jejich arogantním a rouhačském rozpoložení?

Kdepak! Pelištejská knížata si nechala zavolat Samsona, aby učinil jejich oslavu ještě o něco výživnější. To byla ale veliká chyba! Samson, jenž byl slepý, požádal mládence, který jej přiváděl, aby se mohl opřít o chrámové sloupy. Nacházeli se ve velikém domě, kde bylo na tři tisíce mužů a žen, kteří se těšili na peprný večírek se Samsonem. Nikdo netušil, co je zanedlouho čeká!

Od 28. verše čteme: „I volal Samson k Hospodinu a prosil: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči!“ Pak Samson pevně objal oba prostřední sloupy, na nichž budova spočívala, a vzepřel se proti nim, proti jednomu pravicí a proti druhému levicí. A řekl: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Napnul sílu, a dům se zřítil na knížata i na všechen lid, který byl v něm, takže mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa.“ (1 Samuel 16:28-30).

Bratři a sestry, Písmo nám stále různými způsoby připomíná, že naše síla pochází od Hospodina! Samson ztratil sílu, když od Něj Bůh odstoupil (stejně jako král David), avšak jeho poslední boj byl úspěšnější než všechny předchozí, neboť Bůh, jenž jej opustil, se později navrátil a vyslyšel jeho modlitbu! Jeho smrt, tak jako smrt Pána Ježíše, nakonec vydobyla větší vítězství!

A zrovna i král David, když nalezl milost v Božích očích, stává se z něj jiný muž. V 10. verši čteme dále: „Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme.“ Většina překladů, i těch zahraničních, se ale spíše přiklání k tomu, že by zde měl být vyjádřen minulý čas. Ve studijním překladu máme: „Hospodin vyslyšel mou úpěnlivou prosbu, Hospodin přijal mou modlitbu.“

A vidíme, bratři a sestry, naplnění verše, který jsme citovali výše: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ (Žalm 126:5). Spatřujeme jaké ovoce vyplývá z vytrvalé a vroucí modlitby! David na počátku žádá Hospodina o to, aby jej netrestal. Boží kázeň není příjemná, přináší však hojné ovoce, které vidíme i nyní: Boží odpověď na vytrvalou modlitbu!

Pánova kázeň vedla Davida k tomu, aby hledal Hospodina. Přivedla ho na místo, kde si uvědomil své slabosti a potřebu Boží přítomnosti. A přes mnohé chmury se díky Boží milosti probojoval až k odpovědi a vysvobození.

A tak musíme jednat i my, bratři a sestry, chceme-li i také vítězit nad různorodými ‚Pelištejci‘ v našem životě: Musíme hledat pomoc u Pána v modlitbě, musíme trávit čas s Pánem v rozjímání nad Božím slovem!

V 11. (a posledním) verši čteme: „Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.“

Povšimněme si na závěr krásného kontrastu a elegance Boží spravedlnosti! Náš text začíná tím, že se král David nachází uprostřed duchovní tísně – kázněn svým Bohem. Jeho duše je vyděšená a jeho zrak slábne kvůli všem nepřátelům okolo.

Nyní však vidíme, že Bůh Davida pozvednul a jeho nepřátele naopak ponížil tím samým ponížením, které předtím spočívalo na Davidovi. „Hanba a děs padnou na všechny mé nepřátelé, “ říká nám David.

V těchto slovech můžeme proto vidět elegantní princip spravedlnosti, jakým Bůh odměňuje své svaté a naopak odplácí hříšníkům.

A tento princip Božího spravedlivého jednání znali i apoštolové. Jen se podívejme na to, co napsal Pavel církvi v Tesalonice: „Proto jsme na vás hrdi v církvích Božích, neboť vaše víra je vytrvalá v každém pronásledování a útisku, které snášíte: to je předzvěst spravedlivého soudu Božího. Tak se stanete hodnými Božího království, pro něž trpíte. A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše.“ (2 Tesalonickým 1:4-8).

Bůh spravedlnosti odplatí útiskem těm, kteří utiskují, a vysvobodí ty, jenž jsou utiskovány! Ne vždy se tak stane v tomto věku a nikoliv v plnosti, avšak jednou dopadne Boží soud v neředěné číši na každého, kdo odmítl Pána Ježíše Krista!

Pamatujme na jeho slova, která rovněž popisují tento spravedlivý princip Božího jednání: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Matouš 23:12).

Jednou to nebude David, ale Pán Ježíš, který hlasitě zvolá slova, která jsme četli i v našem žalmu. V Matoušovi čteme v 7. kapitole: „Jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti!“ (Matouš 7:23).

A tak jako se Hospodin zastal Davida a ponížil jeho nepřátele, nevyhnutelně jednou budou všichni pokořeni a k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fil. 2:11)!

Povšimněme si ještě jedné věci: Spravedlnost nás učí, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Co nás ale učí milost, bratři a sestry?

Milost nás učí o nezasloužené přízni! Ponížením Pána Ježíše Krista na našem místě, jsme my, kteří zasluhujeme být ponížení, byli povýšeni! Boží milostí pro nás je to, že On na sebe vzal naše jho, ponížil se a stal člověkem – jako druhý Adam z nebe, avšak bez hříchu a zaplatil dobrovolně velikou cenu, kterou by nikdo z nás nemohl splatit!

Boží Slovo nám říká: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fil. 2:6-7).

My, bratři a sestry, jsme byli těmi nepřáteli! My jsme proti němu bojovali! A my si zasluhujeme to, co čteme v našem textu: Hanbu a děs!

To kvůli nám byl Pán Ježíš kázněn, kvůli nám zakoušel duchovní tíseň, kvůli nám potil krev v zahradě Getsemane, kvůli nám nosil trnovou korunu – symbol pádu, kvůli nám žíznil na kříži a kvůli nám nakonec i zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Matouš 27:46). To vše pro slávu svého Otce a velikou lásku, kterou nás miloval!

Davidův život v konečném důsledku ukazuje na život, smrt a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista! „On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“ (Řím. 4:25, ČSP).

A stále platí, že dveře Boží milosti jsou nadále otevřené a každý je zván, aby získal věnec věčného života, který Pán vydobyl svou vlastní krví. Jsi-li dnes bez Boha, milý příteli, Bůh tě volá k pokání a víře v Pána Ježíše Krista!

Tak neváhej – a poklekni před Pánem, dokud je čas!

On je Ta Cesta, Ta Pravda a Ten Život, a nikdo nepřichází k Otci nežli skrze Něj!

Amen.