Bůh zjednává právo pronásledovanému (Žalm 7)

Pokojné ráno, bratři a sestry, setkáváme se znovu u Božího Slova a máme před sebou dnes 7. Žalm. Ten svým tématem navazuje na předchozí dva žalmy a vrací nás znovu do Davidovy modlitební komůrky, kde budeme společně poznávat, jakým způsobem získává vítězství ve svém Bohu.

Byť je téma posledních 3. žalmů stejné – téma modlitby, přesto jsou zde i zjevné rozdíly, na které se můžeme více zaměřit.

V 5. žalmu jsme slyšeli Davidovo intenzivní volání k Bohu a poznali jsme 3 aspekty vítězné modlitby: Úctu, naléhavost a vytrvalost. Poznali jsme rovněž, že Bůh nenávidí všechny činitele nepravosti (Ž 5:6) a naopak žehná spravedlivému, a jako pavézou ho obklopuje přízní (Ž 5:13).

V 6. žalmu jsme se ponořili, spolu s Davidem, do hluboké duchovní tísně a pocitu, že je Bůh daleko; četli jsme o mnohých slzách, kterými promáčel své lůžko (Ž 6:7) a hledali jsme vysvobození v Bohu.  Nakonec jsme uzřeli, že Bůh vyslyšel jeho intenzivní prosbu a přijal jeho modlitbu. To jsou pro naší víru velmi povzbudivá slova!

A dnešní žalm, nejdelší ze všech tří, nás přivede blíže k tématu spravedlnosti. A odpoví nám na otázku: Co máme dělat jako křesťané, když nás náš bližní pomlouvá? Co máme dělat, když je vůči nám konáno bezpráví?

Pojďme přečíst náš dnešní text:

"Tklivá píseň Davidova, kterou zpíval Hospodinu kvůli Benjamínci Kúšovi. Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mě jako lev nerozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl, není. Hospodine, Bože můj, jestliže jsem něco spáchal, jestliže lpí bezpráví na mých dlaních, jestliže jsem odplácel zlem tomu, který mi přál pokoj, nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka, ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu. Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz. Pospolitost národů až kolem tebe stane, k soudu nad nimi se navrať na výšinu. Sám Hospodin povede při s lidmi. Dopomoz mi, Hospodine, k právu, podle mé spravedlnosti a bezúhonnosti. Kéž je konec zlobě svévolníků. Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce. Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří, smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje. Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy. Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá. To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne. Budu vzdávat chválu Hospodinu, že je spravedlivý, budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího." (Žalm 7, ČEP).

Bratři a sestry, v 1. verši nacházíme informaci o Benjamínci Kúšovi. Ovšem ani v Písmu, ani v jiných pramenech, nemáme záznam o tom, co to bylo za člověka.

Přesto víme jedno: Byl to Benjamínec! Proč je to v našem textu uvedeno? Nuže, milí svatí, s tímto kmenem měl totiž David celý život všelijaké potíže! Vzpomeňme na pronásledování králem Saulem, který byl rovněž Benjamínec.

A když došlo ke vzbouření Davidova Syna Abšalóma (jak jsme probírali ve 3. Žalmu), a jeho útěku z Jeruzáléma, potkal na své cestě Šímeího, syna Gérova, Benjamínce, který Davida proklínal a prorokoval mu, že na jeho trůn Bůh dosadí jeho syna Abšalóma.

Jeho kletbu Bůh nevyslyšel, neboť Abšalóm byl nakonec zabit. Ale aby to nebylo málo, po jeho smrti a Davidova návratu do Jeruzaléma, se objevil další Benjamínec: Ničemník Šéba, který vedl revoltu proti králi a byl později zabit.

A tak vidíme, bratři a sestry, že mezi Davidem a kmenem Benjamínců existovalo napětí. A Kúš je dalším takovým Davidovým nepřítelem, který pochází z tohoto rodu...

Před námi se nyní otevírá panorama našeho dnešního textu, který má tři základní body. V prvním bodě (ve verších 2 - 6) se podíváme na Davidovo volání k Hospodinu uprostřed pronásledování a jeho následnou, pozoruhodnou, argumentaci, která se opírá o jeho nevinnost. Ve druhém bodě (ve verších 7 - 11) uzříme, jak se David dovolává výkonu spravedlnosti. A nakonec (ve verších 12 - 18) poznáme Hospodina jako spravedlivého Soudce a podíváme se i na to, proč se máme radovat z Božích soudů.

Pojďme tedy rovnou do našeho textu a k 1. bodu kázání, které zní: Modlitba pronásledovaného.

1. Modlitba pronásledovaného (verše 2 - 6).

Ve verších 2. až 6. čteme: „Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mě jako lev nerozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl, není. Hospodine, Bože můj, jestliže jsem něco spáchal, jestliže lpí bezpráví na mých dlaních, jestliže jsem odplácel zlem tomu, který mi přál pokoj, nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka, ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu.“

Máme před sebou, milí svatí, krásnou ukázku poezie (písně), kterou lze rozdělit na dvě sloky. V obou čteme toto nádherné zvolání: „Hospodine, Bože můj...“

Jsou to právě tato slova, tyto drobné detaily, jež ukazují na intimní vztah mezi Davidem a Jeho Bohem. Hospodin pro Davida není jen Bohem – je Jeho Bohem!

A proto jej oslovuje: „Hospodine, Bože můj...“  Není tedy pro něj nějakým prostředkem k dosažení svého cíle – aby získal, co potřebuje, a mohl pokračovat dál na své cestě...  Kdepak!

Pro Davida je Hospodin vzácnou perlou a pokladem skrytým na poli, což se mocně projevuje právě v jeho modlitbách. Ty jsou prosyceny úctou a okořeněny citem! Můžeme to zas a znovu vidět v dalších žalmech, kde nacházíme i toto spojení slov!

Ve 30. Žalmu čteme: „Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě.“ (Ž 30:3). „Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne, můj Bože, na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!“ (Ž 38:22-23). Čteme dále ve 38. žalmu.

Náš text (v prvním bodě) je tedy rozdělen na dvě sloky a každou uvádí oslovení: „Hospodine, Bože můj,“ za kterým následuje Davidův apel vůči svému Pánu. Máme zde tedy rovněž dvě sdělení, na která se nyní podíváme blíže.

V prvním se David dovolává Hospodinovy záchrany před svými pronásledovateli.

Čteme zde: „Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mě jako lev nerozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl, není. “

Všimněme si, bratři a sestry, jak David neváhá vyjádřit svému Bohu ihned zkraje, že k němu utíká pro záchranu. Ve studijním překladu čteme: „v tobě hledám útočiště!“

Není to poněkud zbytečné, mohl by někdo namítnout, když k němu David volá – není to snad dostatečné zjevení o tom, že hledá útočiště právě ve svém Bohu? Tak proč to ještě připomínat slovně? Proč? Protože jde předně o projev uctívání! Davidovy modlitby jsou ušity zlatou jehlou uctívání!

Král David Bohu vyjadřuje svou závislost na Něm. Je to jako by jinými slovy říkal: „V Tobě, můj Bože, hledám na prvním místě svou záchranu!“

Čím je srdce plné, tím přetékají i ústa! V 18. žalmu se podobná Davidova modlitba proměnila v nezastavitelný proud oslavných a korunujících přívlastků: „Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18:3).

Marně zde hledá slova, která by dokázala vyjádřit přebytek lásky a úcty, jenž se tísní v jeho srdci, a nemůže najít jedno jediné slovo, které by bylo všeobsahující, a proto používá tolik výraziv, aby dokázal vyjádřit velikost obdivu a lásky, kterou má vůči Hospodinu, svému Bohu!

Vraťme se ale zpět do našeho žalmu...

Poté, co v našem textu, vyjádřil David, že utíká ke svému Bohu, tak jej dále prosí o záchranu. Nejenže platí, milí svatí, co už jsme poznali: A totiž, že v Hospodinu hledá, na prvním místě, svou záchranu. Rovněž platí, že mimo něj není nikdo, kdo by jej vytrhl ze lví tlamy jeho nepřátel!

David, původem pastýř, viděl mnoho ovcí, které se staly kořistí silnějších predátorů. Když se ovce setká se lvem – ovce jsou hloupé a prakticky bezbranné – nemá žádnou naději na únik, ledaže se někdo silnější postaví na její stranu. David tak mnohokrát, jak víme z jeho slov, vysvobodil právě takovou ovci z tlamy lva či medvěda.

I my, bratři a sestry, jsme připodobněny ovcím. Je proto povzbudivé, když víme, že náš Pastýř je ochoten jít i pro jednu ztracenou ovci, aby jí přivedl zpět do stáda! Je povzbudivé, když víme, že není nikdo, kdo by nás mohl vytrhnout z jeho ruky!

V Janově evangeliu čteme nádherná slova, která jsou působivým kontrastem k našemu textu. Náš text hovoří o tom, že padne-li David do rukou jeho nepřátel, nebude nikdo, kdo by jej vytrhl. To samé platí ale pro nás, milí svatí, kteří jsme v Kristu – není nikdo, kdo by nás mohl vytrhnout z Pánovy pevné ruky!

V 10. kapitole Janova evangelia čteme: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.“ (Jan 10:27-29).

A David je právě takovou ovcí a není nikdo, kromě Hospodina, kdo by měl moc jej vysvobodit z rukou jeho nepřátel! A z Jeho rukou, z rukou Hospodina, jej nevyrve nikdo! A proč po něm vlastně jeho nepřátelé pátrají? Odpověď nacházíme v další sloce!

Ve druhém sdělení se David dovolává spravedlnosti a činí apel na svou nevinu.

Čteme zde: „Hospodine, Bože můj, jestliže jsem něco spáchal, jestliže lpí bezpráví na mých dlaních, jestliže jsem odplácel zlem tomu, který mi přál pokoj, nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka, ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu.“

Milí svatí, máme před sebou pozoruhodnou argumentaci krále Davida. Proč si myslíte, že hovoří právě tímto způsobem? Studijní překlad nám může ještě lépe napovědět. Zde čteme ve 4. verši: „Hospodine, můj Bože, jestliže jsem to spáchal, jestliže na mých dlaních opravdu lpí špatnost...“

Můžeme si dobře představit, že toto jsou obvinění, která proti němu vznášeli jeho nepřátelé. Můžeme v těchto slovech tedy vidět jedovaté pomluvy Benjamínce Kúše!

Jen si vzpomeňme na slova dalšího Benjamínce – Šímeího, kterými proklínal Davida na jeho cestě, když utíkal před svým synem Abšalómem. Tehdy na něj volal: „Táhni, táhni, vrahu, ničemníku! Na tebe Hospodin obrátil všechnu krev Saulova domu. Na jeho místě stal ses králem, Hospodin však dal království do rukou tvého syna Abšalóma. To máš za všechno to zlo, vždyť jsi vrah!“ (2 Samuel. 16:7-8).

Byla něco z toho pravda, bratři a sestry? Kdepak! Šlo o pomluvy! Můžeme proto snadno vidět ozvěnu těchto slov v našem textu. Je zde ovšem ještě něco zajímavějšího. David se zde nedovolává milosti jako někdo, kdo přestoupil zákon. Naopak! Volá po spravedlnosti!

Mluví jako někdo, kdo je skálopevně přesvědčen o tom, že je falešně obviněn, a proto vlastně říká Bohu: „Jestliže jsou tato obvinění skutečná, nechť tedy zahynu!“

Pamatujme ovšem: Jsou to jednotlivá obvinění, nejde o Davidovu spravedlnost či „bezhříšnost“ před Bohem, neboť v jiných žalmech vyznává své hříchy a závislost na Boží milosti. Nicméně v tomto případě je opravdu přesvědčen, že je pronásledován neprávem!

Bratři a sestry, úděl Božího lidu je od počátku takový! Po prvním hříchu v zahradě Eden řekl Bůh hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3:15). Jde o proroctví, které se postupně začalo naplňovat (ve své první části) a bylo v konečném důsledku naplněno Pánem Ježíšem (v jeho druhé části), který svou obětí zmařil skutky ďábla (1J 3:8) – rozdrtil mu hlavu!

Avšak mezi dětmi Božími a dětmi ďábla panovalo vždy nepřátelství. Ve 12. kapitole knihy Zjevení čteme o draku, tomu dávnému hadu, jak pronásleduje ženu (Boží lid). A proto krátce po prvním hříchu spatřujeme, jak Kain zavraždil svého bratra Ábela. Proč? Proč to udělal? Apoštol Jan nám sděluje: „Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé.“ (1J 3:12). A poté dodává: „Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí.“ (1J 3:13).

Nesmíme se ani divit, že svět nenáviděl Davida! Proto jej nakonec pronásledoval i král Saul. Zpočátku jej miloval a učinil z něj svého zbrojnoše (1 Samuel 16:21), později však, poté, co byl zavrhnut Bohem pro svou neposlušnost a David pomazán Samuelem jako budoucí král. čteme dále také o tom, jak přestal Davidovi důvěřovat. Co se stalo?

Saul přijal Davida po zabití Goliáše do služby a posílal jej proti Pelištejcům. Protože mu Bůh velmi žehnal, nejenže vítězil, ale dokonce rostl v oblibě lidu! A když se tak vracel z bitvy, lidé se radovali a zpívali písně, které v zavrženém Saulovi probouzeli žárlivost: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ (1 Samuel. 18:7). Čteme slova jedné takové písně.

A jak reagoval Saul? Co myslíte? Dále čteme, že: „Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“ Od onoho dne,“ čteme dále, „hleděl Saul na Davida stále s nedůvěrou.“ (1 Samuel 18:8-9).

„Uzdravené srdce je životem tělu, kdežto závist je hnilobou kostí.“ (Přísloví 14:3O, ČSP). Čteme v knize Příslovích. A zde je počátek Davidova pronásledování pomateným králem Saulem: Žárlivost! Ta má schopnost strávit člověka a kompletně jej ovládnout. Žárlivost je dobře živena pomluvami!

David přinejmenším 2x ušetřil Saulovi život. Při jedné takové příležitosti, když král Saul pronásledoval Davida a vytáhnul do pustiny Én-gedí, odskočil si do jeskyně ulevit, a David, který se zde ukrýval se svými muži, odřízl kousek jeho pláště jako důkaz toho, že mu ušetřil život. Poté, co Saul vyšel z jeskyně, se za ním vydal i David, aby s ním vyjednával. Co myslíte, že mu řekl jako první věc, bratři a sestry?

„Proč posloucháš lidské řeči, že David usiluje o tvou zkázu? Hle, na vlastní oči dnes vidíš, že tě dnes v jeskyni vydal Hospodin do mých rukou. Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Řekl jsem: Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný.“ (1 Samuel 24:10-11). Čteme ve 24. kapitole 1. Samuele.

Ať to byly hlasy lidské či démonské, sloužily jako potrava pro Saulovu rostoucí nenávist vůči Davidovi. Rovněž si uvědomme další skutečnost: Falešná obvinění jsou obvykle důsledkem nikoliv příčinou. Jsou jen podpůrným mechanismem pro svědomí člověka, aby mohl ospravedlnit své jednání. Jsou jako sloup, který drží základy trouchnivějící chatrče lidského svědomí!

Na počátku je ovšem něco jiného: V našem případě šlo o žárlivost, což je forma nenávisti. Proto musíme dávat pozor na to, jak mluvíme o druhých lidech, milí svatí. Když si nedáme pozor, můžeme se stát snadno nástroji toho zlého a být tak spolupachateli cizího neštěstí.

Náš text ale směřuje dál: K Pánu Ježíši Kristu. Zamysleme se, bratři a sestry, kam nás Davidovo pronásledování přivádí v životě Pána Ježíše? Připomeňme si: Aby jej mohli odsoudit, museli proti němu povolat falešné svědky! Museli o něm šířit lži! Podívejme se na to, jak s ním jednali, když jej přivedli před velekněze.

Ve 14. kapitole evangelia podle Marka čteme: „Ježíše odvedli k veleknězi, kde se shromáždili nejvyšší kněží, starší a zákoníci. Petr šel zpovzdálí za Ježíšem až dovnitř do veleknězova dvora; seděl tam spolu se sluhy a ohříval se u ohně. Velekněží a celá rada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenalézali. Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví se neshodovala. Někteří pak vystoupili a křivě proti němu svědčili: „Slyšeli jsme ho říkat: Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.“ Ale ani zde se jejich svědectví neshodovala. Tu velekněz vstal, postavil se uprostřed a otázal se Ježíše: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“ On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky?“ (Marek 14:53-63).

„Nač ještě potřebujeme svědky?!“ Jaké nechtěné přiznání! Vidíme, bratři a sestry, že vůči Pánovi planuli nenávistí a hledali jen „zákonnou“ záminku pro to, aby jej mohli přivést před Piláta a ukřižovat! Opravdu platilo to, co řekl Pán jinde: „Nenáviděli mě bez příčiny.“ (Jan 15:25).

A stejná nenávist motivuje i pronásledovatele Davida. Ti o něm šíří pomluvy, aby mohli ospravedlnit své jednání. Jak na to David reaguje?  Další bod našeho kázání nám dá patřičnou odpověď.

Druhý bod našeho kázání se nazývá: Volání po spravedlnosti.

2. Volání po spravedlnosti (verše 7 - 11)

Ve verších 7 - 11 čteme: „Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz. Pospolitost národů až kolem tebe stane, k soudu nad nimi se navrať na výšinu. Sám Hospodin povede při s lidmi. Dopomoz mi, Hospodine, k právu, podle mé spravedlnosti a bezúhonnosti. Kéž je konec zlobě svévolníků. Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.“

Bratři a sestry, máme před sebou nyní čtyři podstatná pozorování.

Za prvé, David hledá obhajobu u Boha.

Přestože se stal obětí mnoha pomluv, které sloužily jako ospravedlnění pro jeho pronásledování, nebere spravedlnost do svých rukou!

Nehledá pomoc u člověka: Silného spojence, armádu, atd. Nesnaží se ani „politikařit“! Nespravedlnost je často silným pokušitelem pro hříšného člověka, aby vzal věc bezhlavě do svých rukou! Dokonce i pro svaté! V Novém zákoně nás proto apoštol Pavel varuje: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘“ (Řím. 12:19).

Jak se máme zachovat, když se o nás šíří pomluvy? Ať už z úst nevěřících či věřících... Jak máme jednat, jsme-li pronásledováni? Kdo je pro nás vzorem, milí svatí? Na prvním místě je to Pán Ježíš.  „On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1 Petrův 2:22-23). Čteme v 1. listu Petrově.

Problém lidí, kteří berou věci bezhlavě do svých rukou, je to, že právě odplácejí spíláním za spílání, fackou za facku – a často jdou mnohem dál. Když první dá facku, druhý udeří pěstí. Když první udeří pěstí, druhý vytáhne nůž... a tak fungovala lidská civilizace odjakživa!

Jen světlo evangelia má moc změnit lidské srdce a přivést hříšného člověka, obléci jej do Kristovy spravedlnosti a naučit novému způsobu jednání! „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Řím. 12:21). Napsal Pavel v listu Římanům.

Pro křesťana je Pán Ježíš Kristus tím Zákonem, který má následovat. Nejsme povolání k tomu, abychom budovali naše království zde na zemi. Naše způsoby nejsou lidské. Naše zbraně nejsou z tohoto světa! Nehledáme ani pochybné zkratky, které nám slibují kratší cestu do cíle!

„Jsme ovšem jenom lidé,“ píše apoštol Pavel církvi v Korintu, „ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha.“ (2 Kor. 10:3-5).

Znamená to ovšem, že máme zůstat pasivní? Vůbec ne! Jen se podívejme, jak jedná král David: „Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz. Pospolitost národů až kolem tebe stane, k soudu nad nimi se navrať na výšinu. “ David volá k Bohu, aby mu zjednal spravedlnost, předává vše Soudci celé země!

David tedy spoléhá na Hospodina. Nepouští se sám do boje – kdepak! Přináší svůj případ před nebeský Soud a žádá jej o výkon spravedlnosti!

Za druhé, David žádá Hospodina, aby mu dopomohl k právu na základě jeho spravedlnosti (jeho neviny).

Předně je třeba znovu zdůraznit, že zde David nehovoří o tom, že je před Bohem spravedlivý na základě svých skutků (podle své „samospravedlnosti“). Neříká zde ani: „Nejsem hříšník!“ Vrací se ale k oněm konkrétním obviněním, která vůči němu neprávem vznášeli jeho nepřátelé pod vedením Benjamínce Kúše, a odvolává se v podstatě na svou nevinu!

David si je moc dobře vědom, že je hříšník, a potřebuje Boží milost, a proto čteme v jiných Davidových žalmech slova jako: „Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.“ (Ž 32:1-2).

A nebo: „Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Vyveď mě z úzkostí. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy.“ (Ž 25:16-17). Volá David ve 25. Žalmu.

Zde se však dovolává u Boha spravedlnosti, neboť byl křivě obviněn a je neprávem pronásledován. Volá ke svému Pánu a apeluje na jeho spravedlivý charakter, protože ví, že Bůh nenávidí bezpráví.

Bůh je, bratři a setry, Bohem práva a spravedlnosti! Nejenom, co se týká našeho postavení před Ním (našeho spasení), kde jsme všichni, bez výjimky, vinni, ale také v rovině vnějšího práva a každodenní praktické spravedlnosti!

Hospodin nenávidí bezpráví! Nenávidí, když když bohatý okrádá chudého; když silný utlačuje slabého; když vládcové neplní své sliby a vykořisťují lid, atd. Bůh je Bohem práva a praktické každodenní spravedlnosti!

Staneme-li se neprávem oběťmi zlovolných lidí, můžeme také, spolu s Davidem, volat k Bohu a odvolávat se přitom na svou nevinu! Písmo nám dává mnoho zaslíbení o tom, že Bůh je Bohem práva a spravedlnosti, který se slitovává nad slabými a vysvobozuje utlačované!

Proto čteme ve 146. Žalmu tato krásná slova: „Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu.“ (Ž 146:7-9).

Hospodin je Bohem, který se sklání nad nuznými a pomáhá jim vstát. Je Bohem, který nenávidí bezpráví, a vysvobozuje utlačované. Je Bohem, který dává hladovému chléb a žíznivému vodu. Je Bohem, který ponižuje pyšné a pozvedá pokorné. Je Bohem práva a spravedlnosti. David to moc dobře ví, a proto k Němu volá!

A my bychom měli také, bratří a sestry, neboť se kolem nás odehrává mnoho bezpráví. Nejen vůči nám, ale i obecně – vůči našemu bližnímu.

Za třetí, David vyznává svou touhu po výkonu spravedlnosti.

Ta má dvě základní roviny: „Kéž je konec zlobě svévolníků“ hovoří v 10. verši o potrestání a ukončení jednání ničemů. A v důsledku toho pak platí i druhá část verše: „Dej, ať spravedlivý stojí pevně.“

Díky Božímu zásahu – jeho soudu, bude nakonec upevněn spravedlivý (v našem případě pronásledovaný David). Vidíme, milí svatí, jak Boží soudy prospívají Božímu lidu?

Jakým způsobem mu prospívají? Předně v Něm vzbuzují bázeň. Vzpomeňme na první církev a Ananiáše se Safirou, kteří lhali Duchu svatému, a v důsledku toho padli mrtví. Jak na to reagovala církev a okolí? „A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.“ (Sk. 5:11). Čteme v 5. kapitole Skutků.

Dlouho zadržovaný soud povzbuzuje hříšníky k větší bezbožnosti. A proto jsou Boží soudy jako sůl, která zachovává zemi. Král Šalamoun, v Boží moudrosti, napsal: „Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla.“ (Kaz. 8:11).

A kromě bázně, potom také, jak už jsme četli, upevňuje Boží soud Boží lid, neboť jej vysvobozuje z ruky jeho nepřátel, ale i z nezdravých vlivů.

Touha po spravedlnosti a právu je touhou každého Božího dítěte. Je to něco, co vyhlížíme; a co nám Pán zaslíbil. „Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.“ (2 Petrův 3:13). Sděluje nám apoštol Petr ve svém druhém listu.

A je to také něco, o co usilujeme i zde na této zemi, neboť se chceme líbit Bohu. Boží standardy jsou neměnné. Nejsme tu proto, abychom měli, obdobně jako svět, plovoucí morální standard. Něco takového Bůh nenávidí!

„Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Iz. 5:20). Vyhlašoval Bůh skrze proroka Izaiáše.

Na takové lidi přicházejí časné Boží soudy, a pokud se neobrátí, skončí jednou před soudnou stolicí Boží a budou odsouzeni do věčného zatracení!

Za čtvrté, David vkládá svou naději v Boží záchranu.

David pokračuje slovy: „Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.“

Toto je vyznání každého Božího dítěte. Nejsme lidé, kteří hledají pomoc u člověka; nejsme těmi, kteří spoléhají na svou moudrost. „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej“ (Př. 3:5). Takové je i naše vyznání!

David vložil svou důvěru v Hospodina a spoléhá na to, že jej ochrání a povede jeho při. 

A to nás přivádí ke 3. bodu našeho kázání, který se nazývá: Bůh rozsoudí.

3. Bůh rozsoudí (verše 12 - 18).

Ve verších 12 - 18 čteme: „Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří, smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje. Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy. Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá. To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne. Budu vzdávat chválu Hospodinu, že je spravedlivý, budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího.“

Před námi se otevírá poslední část našeho žalmu a můžeme zde najít tři podstatná pozorování.

Za prvé, a to je nejdůležitější, Bůh je spravedlivý soudce.

Ničemové tohoto světa milují, když mohou podplatit vládu, policii, soud – aby jim nepřekáželi v jejich nekalém podnikání. Šéf mafie přichází k soudu, úsměv od ucha k uchu! Proč by neměl? Proč by se pyšně nenadýmal? Vždyť soudce je jeho člověk! Nemusí se bát, že bude vykonána spravedlnost! Ne! Vše má pod kontrolou...

Když se však dozví, že jeho případ převzal jiný soudce, neúplatný a spravedlivý soudce, který už zavřel spoustu jeho přátel v hříchu, náhle mu zbledne tvář, neboť si uvědomí, že je konec. Soudce je neúplatný! Došlo mu, že je nad ním vynesen rozsudek, byť soud ještě ani nezačal!

Milí svatí, fakt, že je Bůh spravedlivý, znamená, že je také neúplatný. Nemůžeme jej uplatit našimi dobrými skutky, aby odhlédl od těch špatných. Spravedlivý soudce vás potrestá za všechny vaše zločiny (a dobré skutky vás nezachrání).

Pro hříšníka je to špatná zpráva, neboť Bůh je neúplatný. Nemůže nic udělat, co by změnilo jeho rozsudek. Bůh je spravedlivý a „každý den má Bůh proč vzplanout hněvem!“

Přestože má každý den proč vzplanout hněvem; každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu – nestává se tak! Proč?

Bůh nakonec potrestá každý hřích! Nebude jediné nepravosti, v celé lidské historii, celém vesmíru, která by unikla Jeho vševědoucnosti! Ovšem – buď byl váš hřích potrestán na Pánu Ježíši a máte věčný život nebo ponesete tento kalich Božího hněvu sami a budete splácet tento nesplatitelný dluh po věčnost na místě, které Bible nazývá jako Ohnivé jezero.

Pokud jde ovšem o časné Boží soudy, je to čistě v rukou Boží moudrosti, kdy a jakým způsobem bude Bůh soudit. Bůh ovšem není jen spravedlivý, je také milostivý a trpělivý!

Apoštol Pavel domlouvá, ve 2. kapitole listu Římanům, každému pokrytci těmito slovy: „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.“ (Řím. 2:4-5).

Každý den má Bůh proč vzplanout hněvem! Bůh soudí národy i jednotlivce. Jan Kalvín slavně prohlásil: „Když chce Bůh soudit národ, dá mu bezbožné vládce.“ Před velikými Božími soudy je také obvykle nárůst bezbožnosti. Každý dělá to, co je správné v jeho očích, jak říká Písmo.

Takový je stav naší společnosti, bratři a sestry. Lidé dnes ani nevědí, co to znamená být mužem a ženou. Kampaň pro sexuální nemorálnost, boje za tzv. homosexuální sňatky, adopce dětí stejnopohlavními páry, atd. – to vše přece nikomu neubližuje, že?! Tak to často slýcháme od advokátů hnutí LGBTQ.

Nicméně lidé nejsou vázáni vůči arbitrárnímu morálnímu zákonu, který říká: „Pokud to či ono nikomu neubližuje, pak je to morální.“ Nemůžeme být morálně  vykazatelní vůči chladnému a neosobnímu vesmíru; a nakonec ani vládě a lidským filozofiím. Ne! Není-li Bůh, slovy Dostojevského, je všechno dovoleno!

Jsme ale vázáni vůči Bohu – Stvořiteli světa, spravedlivému Soudci země, který nenávidí vše, co se odklání od jeho svatého zákona!

Mimoto je naivní říkat, že něco přece nikomu neubližuje. Kdykoliv se posouvají hranice, mění se i to, co je ve společnosti přijatelné, což má nakonec dopad na všechny, kteří jsou součástí dané civilizace. Ničí se ideály, základy se boří a hranice se posouvají! V příslovích proto nacházíme toto varování: „Neposouvej dávné mezníky, které postavili tvoji otcové“ (Přísloví 22:28, ČSP).

Boje za stejnopohlavní sňatky daly tak vznik bojům za adopce dětí homosexuálními páry, to dalo vznik bojům za normalizaci transgenderové pohlavní identity (a vznik celé řady nových genderových identitám), což vede k naprostému zmatku.

„Źena je člověk, který menstruuje.“  Tak zni progresivní definice ženství, která se objevila v titulku článku: „Jak stvořit spravedlivější post-covidový svět pro lidi, kteří menstruují“ (překlad z anglického titulu). Ve snaze o větší inkluzi bourají moderní kulturní marxisté základní kameny této civilizace!

V některých zemích (např. v Kanadě) došlo ke vzniku antidiskriminančích zákonů, které vás dostanou do problémů se státem, pakliže budete veřejně zastávat biblický pohled na sexualitu. Spirála pokračuje dál a nabírá většího obratu!

Před více jak rokem vyšel v online magazínu „The Federalist“ článek o 14 leté dívce, jenž trpí genderovou dysforií (ačkoliv má tělo dívky, cítí se více jako chlapec), a která chtěla, proti názoru jejího otce, podstoupit hormonální terapii. Dívku povzbudil již její školní poradce v 7. třídě, aby se začala identifikovat jako chlapec (viz doktrína genderové ideologie: jste to, co říkáte, že jste).

A později i její doktor navrhnul, aby tedy, i přes postoj rodičů (tedy spíše otce, matka později změnila názor), podstoupila hormonální terapii. Vše se dostalo až k nejvyššímu soudu Britské Kolumbie, který nakonec rozhodl – ano, dobře hádáte (!), že dívka terapii podstoupí (i přes nesouhlas jejích rodičů) a její rodiče k ní musí navíc přistupovat podle její / jeho nové identity a jakákoliv snaha jí / ho odradit nebo nerespektování její / jeho  novou identitu, bude považována za projev domácího násilí!

Toto je svět, ve kterém dnes žijeme, milí svatí. Svět, který pokládá tmu za světlo a světlo za tmu; sladké za hořké a hořké za sladké! A nemylme se! Jde o projev Božího soudu. Bůh soudí způsobem, že dává hříchu volnější ruku. To vidíme například v 1. kapitole listu Římanům, kde je rostoucí bezbožnost projevem Božího soudu.

Čteme zde: „Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha –“ to je příčina. Odmítnutí Boha! Neuznání jeho slavného Majestátu! To je popis dnešního světa, milí svatí. Pavel pokračuje: “dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.“ (Řím. 1:28-32).

Když kolem sebe vidíme, jak svět degeneruje k větší a větší bezbožnosti, jde již o projev Božího soudu. A když Bůh nechává hříchu volnou ruku, je to obvykle proto, že nás čekají daleko větší soudy.

A co mají křesťané dělat? Jak máme jednat, bratři a sestry? Máme být světlem světa a solí země! Máme být hlasem práva a spravedlnosti! Církev má mít i prorocký hlas, který varuje národy a volá je k pokání.

Ze všeho nejvíc ale musíme lidem ukazovat na to, že jsou na cestě do záhuby. Volat je k pokání a víře v Ježíše Krista!

Za druhé, v našem textu pozorujeme, že svévolníci jsou sami sobě soudem.

Poté, co jsme se dozvěděli o tom, že Bůh má proč vzplanout hněvem každý den, čteme opravdu pozoruhodná slova: „Což si znovu nebrousí člověk svůj meč?“

„Což si znovu nebrousí člověk svůj meč?“ Jde opravdu o výstižný popis toho, co člověk dělá. Jakoby David chtěl napsat: „Sotva vykonal zlo, již se chystá znovu.“ Dokonce ani Boží soudy, byť jsou hrozivé a dovedou člověka usměrňovat, nemohou ale změnit to, kým doopravdy je. Nemohou změnit jeho žádostivost po páchání zla!

Popis několika posledních veršů opravdu ukazuje na marnost lidské vzpoury. Člověk kope jámu, vyhlubuje jí (dává si na ní opravdu záležet), nakonec však padne do pasti, kterou sám nachystal. Do jisté míry je to i komické a připomíná to tak trochu kreslené filmy Toma a Jerryho. Kocour Tom nastraží past na myš a číhá za rohem. Každý ovšem ví, a je to jen otázka velmi krátkého času, že ta past sklapne Tomův ocas, jakmile začne Jerryho pronásledovat! Taková je pošetilost svévolníků!

Abakuk to vyjádřil ještě lépe: „Národy se namáhají pro oheň a lidé se zbytečně unavují?“ (Abk. 2:13). Je potřeba vykonat dost práce, aby člověk vykopal dost hlubokou jámu, aby do ní mohl následně pohodlně spadnout. Je to jako slova jednoho pouličního kazatele (po vyčerpávající debatě s ateistou): „Příteli, pracuješ opravdu tvrdě a vytrvale, aby jsi se odsoudil do pekla!“

Pýcha činí z člověka hlupáka! Proto v Příslovích čteme: „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“ (Př. 16:18). A v 9. Žalmu obdobně: „Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha.“ (Ž 9:16).

Pýcha a arogance je šat všech lidí, co odmítají Boha. Pýcha je jako páska přes oči, která činí z člověka slepce. Zatemňuje jeho rozum a dělá z něj blázna. „Ničema pro svou povýšenost moc nepřemýšlí. Bůh není — toť všechno jeho uvažování.“ (Ž 10:4). Čteme v 10. Žalmu.

Jeho uvažování je plytké, povrchní, ubohé! Nemá žádnou hloubku. Proč? Protože počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem (Př. 9:10). A protože pouze v Kristu jsou ukryty všechny poklady poznání a moudrosti (Kol. 2:3).

Milí svatí, marné je bojovat proti Bohu, je to jako bojovat proti bodcům. S každým dalším úderem si člověk přivádí větší a větší bolest. Člověk však, přes svou aroganci, nevidí dopady svých rozhodnutí.

Je tu ještě další věc: Hřích sám v sobě obsahuje trest. Hřích činí člověka zajatcem, přivádí jej do nebezpečných, kluzkých, míst, a je to jen otázka času, kdy mu uklouzne noha a padne váhou své vlastní viny.

Mnohdy to může vypadat, že se ničemníkům daří na co sáhnou. Odmalička až do vysokého věku unikají spravedlnosti. Nemylte se, přátelé, to vše už je Boží soud. Bůh vydává lidi lži, protože nepřijali lásku k pravdě. A jejich konec bude hrozný!

Toto poznání má ale jen Boží lid. A k němu nakonec dospěl i autor 73. žalmu, který si kladl otázku, jak to, že se ničemům tak daří? Jak to, že jsou od nich vzdálena všechna trápení? Ale až když vstoupil do Božího chrámu, byla mu odkryta pravda.

„Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč, zajdou jako sen po procitnutí; Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš.“ (Ž 73:17-20).

Ničema uklouzne a padne vlastní váhou svého hříchu. Pro lidi, co nepřijali lásku k pravdě, je připravena cesta bludu. Cesta, podle dalšího Přísloví, která se zdá správná člověku, ale nakonec vede do záhuby (Př. 16:25)!

Za třetí, máme vzdávat Bohu chválu za Jeho soudy.

Podívejme se na to, co David napsal v posledním verši: „Budu vzdávat chválu Hospodinu, že je spravedlivý, budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího.“

Mnoho moderních teologů nerado hovoří o Božím hněvu. Chtějí mluvit jen o „pozitivních vlastnostech“ Boha. Pak by ale měli více mluvit o Božím hněvu, poněvadž fakt, že se Bůh hněvá, ukazuje na to, že je spravedlivý.

Boží hněv je tedy reakcí Boží svatosti a spravedlnosti vůči hříchu. Když se Bůh hněvá, hříšníci zuří a Boží lid se raduje a zpívá žalmy! Jen se podívejme na mocný chorál velikého zástupu Božího lidu v knize Zjevení, poté, co Bůh vykonal své soudy nad Babylonem, velikou Nevěstkou!

„Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: „Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou.“  znovu volali: „Haleluja! Na věky věků vystupuje dým z toho hořícího města.“ Tehdy těch čtyřiadvacet starců spolu se čtyřmi bytostmi padlo na kolena; klaněli se před Bohem sedícím na trůnu a volali: „Amen, haleluja.“ A od trůnu zazněl hlas: „Zpívejte Bohu našemu, všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velicí.“ (Zjevení 19:1-5).

Milí svatí: Bůh není zahanben a nestydí se za své soudy, a my bychom neměli také! Jeho soudy nám přinášejí poznání o Jeho slávě, moci a síle!

Jsou stejně hrozivé a fascinující jako rozbouřené moře či burácení blesků za nočních hodin!

A připomínají nám, všem, celému světu, že je tu Bůh, který soudí. V 58. Žalmu čteme: „Člověk řekne: Ano, spravedlivý má ovoce. Ano, existuje Bůh, který soudí na zemi.“ (Ž 58:12, ČSP).

Bůh je Bohem spravedlnosti a práva! Je spravedlivým soudcem, který povede k zodpovědnosti každého, kdo své roucho nevypral v Kristově svaté krvi. Je Bohem, který vzbuzuje bázeň a chvění!

Milí svatí, ještě jedna věc vzbuzuje velikou bázeň. „Ale u tebe je odpuštění — proto vzbuzuješ bázeň.“ (Ž 130:4, ČSP). Čteme ve 130. žalmu.

Ano, ten hrozivý Bůh, jenž je ohněm stravujícím, je i Bohem plným milosrdenství. Je Bohem, který nás nenechal napospas nám samotným, ale přiblížil se k nám tak blízko, že se stal jedním z nás.

Celý svůj život miloval Pán Ježíš svého nebeského Otce celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Nedopustil se žádného hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech (1 P 2:22); nalomený rákos nedolomil a doutnající knot neuhasil (Mt. 12:20).

Přišel však povolat hříšné; přišel je volat k pokání a víře v Evangelium. Přišel, aby se stal Božím Beránkem, který snímá hřích světa (J 1:29)! A položil svůj dokonalý život za každého, kdo v Něho uvěří.

A stále platí toto zaslíbení: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Řím. 10:9).

A proto tu jsme, abychom o Něm zvěstovali celému stvoření! Abychom každého volali k pokání a víře v Pána Ježíše Krista.

On je jedinou nadějí pro tento ztracený svět!

Amen.