První list Janův

Úvodní komentář

Položme si základní otázku: Co vlastně máme před sebou? Je 1. list Janův dopis, kázání či něco jiného? Není nad to začít úvod k 1. Janovu listu tím, že zpochybníme ihned na začátku, zda-li je to vůbec dopis či epištola. Jsou zde totiž jistá specifika, jež vedou i řadu učenců právě k tomuto závěru: „První Janův dopis vlastně není dopisem!“

Proč by si někdo něco takového myslel? Inu, jsou zde právě určité charakteristiky, které ostatní epištoly v Bibli mají, ale 1. list Janův ne. Co tedy mají a v našem textu chybí? Typické sekce jako právě úvodní a závěrečný pozdrav! Náš text nezačíná obvyklým: „Jan, otrok Ježíše Krista, povolaný apoštol...“ Ale podobně právě jako v Janově evangeliu, jdeme rovnou k jádru věci: Ke Slovu života!

Na druhou stranu ale oslovuje své čtenáře velmi osobním stylem: „Moje dítky“ (ČSP, 2:1), což indikuje, že píše specifickému publiku, s nímž má velmi blízký vztah.

Mnozí učenci se proto domnívají, že První list Janův byl jakýmsi oběžným dopisem, který se četl v mnoha církvích, které měly s Janem důvěrný vztah. Mnohé tomu naznačuje. Například ve druhém listu píše vyvolené paní a jejím dětem (metafora pro církev), v závěru jí nechává pozdravovat od dětí její vyvolené sestry (další církev) a píše také, že se těší, až s nimi bude mluvit tváří v tvář. Ve třetím pak píše jistému milovanému Gaiovi – u spatřujeme znovu stejnou laskavost a důvěrnost. Ve všech případech to ukazuje, jak osobní a blízký vztah měl apoštol s mnoha sbory, a proto je teorie oběžného listu velmi pravděpodobná.

Kdo dopis napsal? Přestože není podepsán, není důvod zpochybňovat tradiční pohled, že jde o Jana Zebedeu, bratra Jakuba Zebedey, jednoho z 12. apoštolů. Styl, dikce a obsah úzce sleduje Janovo evangelium. Raná církev (mezi nimi Irenej, Jeroným, Eusebius) přisuzovala autorství rovněž Janu Zebedeovi. Na tohoto „milovaného“ učedníka se blíže podíváme v 1. bodu našeho kázání.

Kdy byl Janův dopis napsán? Traduje se, že apoštol byl již v pokročilém věku a žil v té době v Malé Asii, v Efezu. Tón dopisu podporuje tuto myšlenku; vzpomeňme na již zmíněné oslovení: „Moje dítky“, které naznačuje i věkový rozdíl mezi Janem a jeho publikem. Vzhledem k tomu, že dopis obsahuje polemiku s ranou gnostickou herezí, přitom ale nezmiňuje pronásledování Titem Flaviem Domitianusem (začátek přibližně 95 po Kr.), přiklání se konzervativní učenci k tomu, že dopis mohl být napsán někdy v letech 90 - 95 po Kristu. Srovnáme-li Janův list s dopisy Ignáce z Antiochie nebo Polykarpa ze Smyrny, které se datují k počátku 2. století a obsahují pokročilejší formu gnosticismu, je náš postoj o to více podpořen.

Co je charakteristické pro 1. list Janův po literární stránce? Když jej srovnáte právě například s Pavlovým listem Římanům, nemůžete si nevšimnout, jak moc se liší literární forma a s tím spojená argumentace. Zatímco Pavlův list obsahuje typickou lineární posloupnost, která je tak vlastní řeckému (a našemu) myšlení, apoštol Jan se často točí v kruzích a postupuje „spirálovitě“ a stále opakuje pravdy, které již předtím svému publiku sdělil. Způsob, jakým to dělá, je často velmi harmonický a vykazuje jisté podobnosti s poezií. Možná jde také o jistý (ztracený) antický literární žánr. Jen se podívejte na následující slova ze závěru epištoly, kde se opakuje krásné slovo víme: „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne. Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. “ (1 Janův 5:18-20). Ve světě, kde je tolik nejistoty a nedůvěry, je osvobozující slyšet takový důraz na slovo „víme“, zvláště, jde-li o záchranu našich duší!

Zamysleme ale se nad tím, co z toho vyplývá? Opakování je projevem hebrejského způsobu myšlení, kdy nepostupujeme jen od bodu A k bodu B, C, atd., ale jak postupujeme, tak se vždy tak trochu i vracíme k tomu, co jsme již řekli, znovu to opakujeme (přidáváme tím dané informaci větší význam) a rozvíjíme dále. To všechno má svůj patřičný didaktický efekt: Publikum si po přečtení listu bude mnohem více pamatovat jeho opakující se témata a důležité myšlenky, zatímco u listu Římanům bude potřeba častějšího čtení.

Jaká jsou důležitá témata našeho listu? Jedno z nich se dotýká jistoty spasení a zabývá se rozlišením pravých křesťanů v kontextu společenství od těch falešných. List obsahuje řadu ostrých kontrastů, aby nám pomohl jasněji rozlišit opravdové věřící od těch falešných. Apoštol tedy rozlišuje mezi těmi, kteří chodí ve světle a těmi, co jsou ve tmě (1:6-7); těmi, co vyznávají své hříchy a těmi, co říkají, že žádný hřích nemají(1:8-10); těmi, kdo dodržují Boží přikázání a těmi, co ne (2:3-6); těmi, kteří milují své bratry a těmi, co je nenávidí (2:9-11; 3:11-15); těmi, kdo nenávidí svět a těmi, co jej milují (2:15-17); těmi, kdo činí spravedlnost a těmi, kdo činí hřích (3:1-10). A nakonec i mezi těmi, kteří věří Bohu a těmi, kteří nevěří, co mají Syna a těmi, co jej nemají (5:10-12).

Dále své čtenáře také učí rozpoznávat duchovní dezinformace (falešná učení) a jejich šiřitele (falešné učitele – antikristy). Kdo jsou tito antikristé? Nejsou to lidé vně církev, ale sabotéři, co se snaží působit uvnitř společenství. Často citovaný verš z Janova prvního listu říká: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás.“ (1 Janův 2:19, ČSP). Tito antikristé popírali, že Ježíš je Kristus (2:22) a že přišel v těle (4:3). V kontrastu s nimi znovu vidíme pravé Boží děti, jež vyznávají Ježíše jako Mesiáše, který se stal i opravdovým člověkem (2:23; 4:2).

Dalším důležitým tématem je nepochybně láska. Speciálně ve 3. a 4. kapitole, ale téma lásky na nás dýchá v celém listu. Jak se však prakticky projevuje tato jedna ze tří hlavních křesťanských ctností? Apoštol nám říká: „Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme.“ (1 Janův 2:5). A ti, co tedy zůstávají ve světle také milují svého bratra (2:10). Láska mezi křesťany je viditelným důkazem Boží přítomnosti v jejich životě a v životě církve.

To jsou hlavní důležitá témata, která budeme do detailu v budoucnu postupně procházet. Dnešní kázání je ale více úvodní a podíváme se na Janův list z vyšší perspektivy. Nejprve se seznámíme blíže s jeho autorem Janem Zebedeou, apoštolem lásky, poté spolu projdeme jednotlivé kapitoly a jejich obsah; nakonec si vše shrneme a zaměříme se na to, co bychom si měli z daného listu odnést.

Pojďme k prvnímu bodu našeho kázání.

1. Učedník, kterého Ježíš miloval

I když v našem textu chybí úvodní představení, jak jsme na něj zvyklí z většiny epištol Nového zákona, je dobré se podívat na autora našeho listu, Jana Zebedeu, blíže. A zaměříme se primárně na ty skutečnosti, které pro nás mají zásadní duchovní užitek!

A myslím, že můžeme pro tentokrát začít tak nějak od konce; od konce Janova evangelia. Pro Jana není ani tolik důležité, že byl jedním z 12. apoštolů, má také ve zvyku nejmenovat se přímo (občas se označuje titulem „jiný učedník“), přesto neexistuje vyšší titul a pocta než právě tato krásná fráze, kterou v Janově evangeliu můžeme v různých podobách najít rovnou šestkrát (13:23; 19:26; 20:2; 21:7; 21:20). V poslední kapitole čteme: „Petr se obrátil a uviděl, jak za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval...“ (Jan 21:20).

Víte, mohli bychom skončit přímo zde a již nepokračovat dále, neboť z těchto slov na nás dýchá celý Janův život a jeho živá víra. Mnozí lidé si dnes rádi dávají tituly, které jim přidávají autoritu či jakousi hodnotu (prorok „ten a ten“, apoštol „ten a ten“ nebo ještě hůře: „ta a ta“), Jan se však nechce identifikovat ani vlastní láskou ke Kristu, dražší než celý tento svět a jeho lákadla jsou pro něj právě tato překrásná slova, jimiž chce být znám: „Učedník, kterého Ježíš miloval...“

Je to jako bychom náhle objevili náhrobní kámen vedle polní cesty, jehož slova nám řeknou jediné: „Tento člověk miloval a byl milován Ježíšem.“ A není to právě to, proč jsme tady? Není to něco, čím chceme být také známí? A je něco víc? Možná také platí, že čím více známe Pána, tím větší bude i naše láska k Němu. Nakonec apoštol Jan napsal ve svém prvním listu tato slova: „My milujeme, neboť on první miloval nás.“ (1 Janův 4:19).

Mezi 12 apoštoly existoval také něco jako vnitřní kruh, kde byli 3 lidé: Petr, Jakub Zebedea a jeho bratr Jan, autor našeho listu. A z těchto tří to byl Jan, kdo měl k Pánu nejblíže. Byl to také Jan, kdo spočíval v Ježíšově náruči během poslední večeře (Jan 13:23) a sloužil jako prostředník mezi Petrem a Ježíšem, když chtěl Petr vědět, kdo Pána zradí (v. 24-25). Pán mu také na kříži později svěřil péči o svou matku Marii (Jan 19:26-27).

A vzpomeňme i na tento krásný moment krátce po vzkříšení, kdy Petr s Janem pospíchají k prázdnému hrobu poté, co jim Marie řekla, že Pán není na svém místě. Čteme zde: „Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první.“ (Jan 20:4). Vidíme zde Jana, jenž běžel jako vítr a Petra předběhl; předběhl by i Forresta Gumpa, kdyby to šlo. Utíkal jako někdo, kdo miluje a chce vědět, co se děje. Možná se mu hlavou honily některé Pánovy výroky. Možná si vzpomněl na to, co říkal a co čteme v Matoušově evangeliu, v 17. kapitole: „Syn člověka bude vydán do rukou lidí; zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen.“ (Matouš 17:22-23).

Přesto však nevidíme, že byl tím, kdo vstoupil do hrobky jako první; zastavil se, jen nahlédl dovnitř, ale nevstoupil. Možná měl obavy jako někdo, kdo se bojí otevřít velmi důležitý dopis a musí chvíli počkat, nadechnout se a připravit na to, co ho čeká uvnitř. Jana uvnitř prázdné hrobky nečekalo žádné děsivé tajemství, nýbrž věčný život!

A proto byl možná i Jan prvním z apoštolů, kteří doopravdy uvěřili. Dále čteme: „Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.“ (Jan 20:8). Jan byl prvním z apoštolů, kteří uvěřili, že Ježíš je tím, kým o sobě říkal, že je. Mesiášem, Synem živého Boha, Božím Beránkem, jenž sňal hříchy světa!

Vzpomeňme ještě na scénu z poslední kapitoly. Tam se Ježíš znovu zjevil učedníkům u Tiberiadského moře. Učedníci lovili ryby, když tu čteme: „Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: 'Nemáme.' Řekl jim: 'Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.' Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: 'To je Pán!'“ (Jan 21:4-7).

Jan a jeho bratr Jakub byli rybáři. Pán Ježíš se v tomto textu připomíná svým učedníkům důvěrnou vzpomínkou, jenž evokuje předchozí zázrak s rybami ze začátku celé té mise. Tehdy a podobně i nyní Pán požádal, aby spustili své sítě k lovu (nyní jim řekl, aby je hodili na druhou stranu lodi), a učedníci rázem chytili množství ryb, jež nemohli ani utáhnout! A první, kdo poznal Pána, byl znovu právě Jan. „To je Pán!“ Vykřikl!

Dosud jsme zaměřili na Janovu blízkost k Pánu, přesto však máme, a to pouze na jednom místě v písmu, další zajímavou informaci, která nám může odkrýt i více lidskou, a možná „hříšnější“ vlastnost Jana.

Když Pán ustanovoval 12. apoštolů, čteme v 3. kapitole Markova evangelia, že dal Jakubovi a Janovi další jméno... „Ustanovil těchto dvanáct: Petra – toto jméno dal Šimonovi – Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges, což znamená ‚synové hromu‘...“ (Marek 3:16-17). Co myslíte, že znamená – synové hromu?

Možná nám více napoví jisté události z 9. kapitoly evangelia podle Lukáše. Jan se tam Pána ptá ve 49. verši: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my. Ježíš mu řekl: 'Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.'“ (Luk. 9:49-50). Jak příznačně lidsky znějí Janova slova: „protože tě nenásleduje jako my!“ Něco to také naznačuje o jeho horlivějším (ohnivějším) charakteru. Když mluvíme o ohni, krátce na to vidíme Janův zápal právě v hříšnější poloze. Když byli odmítnuti v jedné samařské vesnici na cestě do Jeruzaléma, vidíme bratry hromu (či ohně), říkat: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ (Luk. 9:54).

Avšak Pán je pokáral: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (Luk. 9:55-56). Občas můžeme v zápalu hněvu ztratit vědomí našeho poslání. Není to tak těžké, stačí zažít ošklivé odmítnutí Pána (tak jako tady v samařské vesnici), a ještě když do toho přijdou různé předsudky (jako měli Židé vůči Samaří), není pak vůně Gehenny daleko!

Vidíme také, že si Pán nevyvolil žádné dokonalé lidi, ani nehledá bezhříšné služebníky, ani je neodmítl poté, co se provinili, ale napomíná je jako dobrý Pastýř a Učitel!

Boží slovo také neskrývá nedokonalosti Božího lidu jako to dělají rádi lidé. Ti se rádi prezentují v těch nejlepších barvách. Ale před kým? Před Bohem? Nikoliv! Před jinými lidmi!

Spatřujeme nakonec, že Pán přišel povolat hříšníky. Není to o nás, našem postavení, našich skutcích nebo i naší lásce k Pánu. Apoštol Jan, o kterém se také traduje, že jako jediný z apoštolů nezemřel mučednickou smrtí, byl jistě syn hromu a blesku (!), nicméně to není to důležité. Důležité je, že byl právě oním učedníkem, kterého Ježíš miloval!

A který napsal První list Janův, jehož obsah si nyní společně projdeme...

2. První list Janův

Jak už jsme uvedli, Janův list postrádá klasický úvod a závěr, kde se představuje a zdraví své čtenáře. První kapitola má 2 hlavní části (od 1. verše do 4. a od 5. do 10.). První 4 verše ve skutečnosti rezonují s textem v Janově evangeliu, jenž opět rezonuje se záznamem stvoření v knize Genesis.

Srovnejme jen první verše z obou textů. V evangeliu podle Jana čteme: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ (Jan 1:1). A v 1. listě Janově obdobně: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1 Janův 1:1). Podobnost je nepřehlédnutelná, Jan se jistě odvolává na text svého evangelia. A hned v úvodu jde přímo k jádru věci: Slovu života!

Spousta lidí dnes říká, že naše víra je slepá. Že není založená na důkazech, ale jen na jakémsi zbožném přání. Apoštol však tyto a podobné námitky bourá hned v prvních verších, kde vystupuje jako svědek Slova života. A odvolává se na reálnou historii! Proto píše právě tato slova: „Co bylo od počátku...“

Dále zmiňuje sluch, zrak, hmat – 3 z 5 základních smyslů člověka! Píše o něčem velmi reálném, o něčem historickém, čeho byl důvěrným (očitým) svědkem. To vše má podpořit jedinou věc: Autoritu jeho svědectví. Evangelium je pravdivé!

Křesťanství není náboženství vyčtené z hvězd, nejde ani o nějaké náhlé osvícení uprostřed historie, nemá původ v žádné okultní mystické zkušenosti – a jen tímto se liší od drtivé většiny existujících náboženství! Křesťanství je historickým náboženstvím, které se odvolává až k počátku lidstva – k samotnému stvoření světa Božím Slovem z ničeho (ex-nihilo), stojí na řadě unikátních a konkrétních proroctvích, jež se naplnila a spoléhá také na pravdivost reálných historických událostí, které měly řadu svědků – mezi nimi právě i apoštola Jana.

A ten nám hned v úvodu píše o Slovu života a zvěstuje nám ve 2. verši, že máme věčný život. A dále nás také vede do společenství, do společenství církve, která sdílí další a mnohem vzácnější společenství: s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem! A na závěr 1 sekce, ve 4. verši, uvádí důsledek tohoto (našeho) společenství: „To píšeme, aby naše radost byla úplná.“ (1 Janův 1:4).

My se však ptejme: Proč jim (a nám) apoštol Jan připomíná evangelium už takhle v prvním odstavci svého dopisu? Epištoly nespadly jen tak z nebe, ale jsou důsledkem a reakcí na určité podněty. V 1. listu Jana uvidíme později varování před falešnými učiteli a jejich herezemi. Takové falešné nauky způsobují rozdělení ve společenství a vnášejí zmatek do života křesťanů. Ti pak nevědí, čemu mají dál věřit! Jsou zmatení... dezorientovaní! A také nevědí komu důvěřovat. Jak mohou například poznat pravé následovatele Pána od těch falešných? To vše vede Jana k tomu, aby nás učil rozlišovat mezi pravým a falešným. Začíná však jasným zjevením pravdy, etanolem, podle kterého se měří vše ostatní, připomíná nám základní kámen naší víry; skálu, na které stojíme – Slovo života, jehož se pevně držíme!

Ve druhé sekci od 5. verše nás již Jan (konkrétněji) učí rozlišovat mezi pravým a falešným na základě několika břitkých kontrastů: Mezi světlem a tmou, chozením ve světle a chozením ve tmě, vyznáváním a nevyznáváním hříchů, kdo je opravdu křesťan (činitel pravdy) a kdo ne. S kým můžeme mít jako křesťané (a jako církev) společenství a s kým ne. Vše začíná základní informací o tom, kdo je Bůh. Jan píše: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“

Řada komentátorů spatřuje v tomto kontrastu světla a tmy také polemiku s protognostickou herezí. Pozdější gnostici (forma neoplatonismu) mluvili o Bohu, jenž je natolik vzdálený (transcendentní), že je v podstatě pro nás zahalený (ve tmě) a nepoznatelný osobně. Světlo je ale v kontextu daného textu spojeno spíše s dobrotou, spravedlností a svatostí našeho Boha. Chozením ve světle pak rozumíme chození v pravdě, spravedlnosti a praktické zbožnosti.

Vzpomeňme na Pánova slova z kázání na hoře, jenž se nám mohou vybavovat: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mat. 5:48). A připomeňme si i výrok Pána z Janova evangelia: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8:12).

Křesťan je tedy člověk, co chodí ve světle, má společenství s církví a vyznává své hříchy. Lhář je naopak ten, co chodí ve tmě, nemá společenství s církví a lže, neboť říká, že nemá žádný hřích!

Pojďme dále...

Ve 2. kapitole čteme již podruhé frázi: „Toto vám píšu,“ jenž nám ukazuje důvody předchozího sdělení a apoštol dodává i krásný titul, jímž častuje své čtenáře: „děti moje“ (nebo: „moje dítky“ v ČSP). Z toho na nás vyvěrá láska jeho pastýřského srdce.

Píše nám tedy proto, abychom jako křesťané nehřešili. Avšak spolu s tím dodává: „Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1 Janův 2:1). Pán Ježíš zde vystupuje jako náš Obhájce (Advokát), ve druhém verši spatřujeme rovněž neprůstřelný argument Jeho obhajoby. A totiž, že je smírčí obětí za naše hříchy.

Následuje opět řada kontrastů, které mají odpovědět na jedinou otázku: Podle čeho poznáme, že patříme Pánovi? Jak poznáme v církvi (dopis je adresován církvím) opravdového křesťana od falešného?

Jan nám, ve verších 3 - 6, odpovídá: Opravdový křesťan je ten, kdo zachovává Pánova přikázání (jeho slovo), v tom Boží láska dosáhla svého cíle. Falešný křesťan je ten, kdo sice tvrdí, že Pána poznal (a zde Jan jistě poukazuje na určité zkušenosti jeho čtenářů), ale jeho přikázání nezachovává. Takový člověk je lhář a podvodník!

V 7- 8 verši nám apoštol sděluje, že přikázání, jež nám dává není nové, avšak v něčem nové přeci jen je... O jaké přikázání jde? O přikázání lásky! A v čem je nové?

I když čteme v Mojžíšové smlouvě, např. v knize Leviticus, tato slova: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně , ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. “ (Lev. 19:18). V nové smlouvě je toto přikázání přeci jen nové, neboť na něj musíme nahlížet v novém světle slov Pána Ježíše, jenž řekl: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13:34). Nejde o to „jen“ milovat jedni druhé, ale milovat se navzájem podle vzoru Pána Ježíše.

Přesně tady je kámen úrazu drtivé většiny interpretací 1. listu Janova, kde mnozí učitelé vkládají do přikázání celý Mojžíšův zákon, přičemž apoštol Jan nám ona přikázání později, ve 3. kapitole, jasně definuje. Je nové i v tom smyslu, že je pravdivé v nás, apoštol píše: „vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás.“ Je zapsané hluboko v našich srdcích perem Ducha svatého!

Následuje konkrétnější rozlišení a další kontrast mezi pravým a falešným křesťanem (s tím, že zde není již přikázání, ale jeho obsah – láska). A také zde spatřujeme i ono Janovo opakování, o kterém jsme mluvili v úvodu.

Kdo je křesťan? Křesťan je ten, kdo miluje svého bratra, ten zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu.

Lhář je ten, kdo říká, že je ve světle, ale nenávidí svého bratra, ten je ve tmě a tma oslepila jeho oči.

Apoštol pak ve verších 12 - 14 ujišťuje věřící děti i rodiče, že jsou jim odpuštěny hříchy a zvítězili nad tím Zlým.

Dále je důležitá sekce, kde nacházíme varování před láskou ke světu (v. 15 - 17) a následně před antikristy (v. 18 - 27). Svět je definován jako taková sféra hříchu zahrnující: žádost těla, očí a prázdné chlouby života! A znovu je zde ono rozlišení a kontrast mezi pravým a falešným křesťanem. Ten, kdo miluje svět, v tom není Otcova láska!

O antikristech se dozvídáme překvapivou věc, a totiž, že vyšli z nás — z církve! Tito antikristové jsou tím nebezpečnější, že působí právě uvnitř společenství! Nejsou vně, kdesi daleko, jako nějací odstřelovači, ale velmi blízko, kde mohou uškodit nejvíce! To se nakonec shoduje i s učením apoštola Pavla. Ten varoval starší z Efezu těmito hrozivými slovy: „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo.“ (Sk. 20:29). A tito „duchovní dezinformátoři“ popírali, že Ježíš je Mesiáš.

V závěru kapitoly nacházíme povzbuzení, abychom zůstávali v Pánu. Dalším znakem pravého křesťana je toto: Ten, kdo činí spravedlnost, je zrozen z Boha!

Pojďme dále do 3. kapitoly.

Třetí i čtvrtá kapitola hodně rozvíjí dále téma lásky.

Nejprve se dozvídáme o velikosti Boží lásky k nám: byli jsme nyní nazváni Božími dětmi a skutečně jimi jsme. Proto jsme cizí tomuto světu, neboť ten nepoznal Boha (verš 1). A budeme po příchodu pána proměněni a poté mu budeme podobni, poněvadž jej uvidíme takového, jaký je – v plnosti!

A znovu zde vidíme sérii ostrých rozlišení a kontrastů. A ptejme se znovu: Kdo je křesťan? Jak od sebe rozeznáme děti Boží a děti ďáblovy?

Křesťan je ten, kdo se očišťuje a usiluje být jako Pán Ježíš (verš 3); ten, kdo nehřeší, neboť se narodil z Boha (verše 4 a 6). A ten, kdo činí spravedlnost. Spatřujeme zde jasný důraz na posvěcení!

Kdo se ale dopouští hříchu (kdo činí hřích), je z ďábla, neboť ďábel hřeší od počátku. A Pán Ježíš přišel, aby zmařil činy ďáblovy (verš 8).

Apoštol Jan nakonec vše shrnuje v 10. verši: „Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra.“ (1 Janův 3:10). Vidíme, že spravedlnost znovu vychází z onoho Kristova přikázání o lásce. Na to je potřeba pamatovat. Hřích je tedy primárně neláskou k Bohu a k Božímu lidu!

Jan nám ukazuje onen kontrast i na Ábelovy a Kainovi. Máme se navzájem milovat (čteme v 11. verši) a nebýt jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra, neboť jeho skutky byly zlé, zatímco jeho bratra spravedlivé. Odtud pak vidíme i nepřátelství mezi Božími dětmi a dětmi ďábla, světem a církví... Jednoduše řečeno: Buď se nacházíme ve sféře Božího království a máme společenství s Bohem a církví nebo ve sféře hříchu, patříme světu a ďáblu!

Proto nám apoštol připomíná: „Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí.“ (1 Janův 3:13). A přitom také apeluje na Pánova slova z evangelií, jež si můžeme také zopakovat: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15:18-19).

A znovu nám Jan ve 14. verši opakuje ty samé věci a přidává další detaily: Křesťan je ten, kdo miluje své bratry a sestry, to je ten, co přešel ze smrti ze života. Kdo však nemiluje, zůstává ve smrti!

Dále Jan rovněž uvádí konkrétní skutky lásky. Láska není netečná, pasivní a založená na dobrém slově, ale aktivní a projevující se v dobrých skutcích. V 17. verši čteme proto rétorickou otázku: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Janův 3:17). To je pro nás na zamyšlení, abychom sami sebe zkoumali, jak vlastně přemýšlíme o lásce...

A ve 23. verši nám Jan cituje ono Pánovo přikázání, o kterém jsme mluvili. Zajímavé ovšem je, že jde v podstatě o dvě přikázání, ale apoštol ví, že jsou natolik provázaná, že používá jednotné číslo. „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal.“ (1 Janův 3:23).

V posledním, 24. verši, čteme, že kdo je v Bohu a Bůh v něm, zachovává toto přikázání (tedy: Věří v Pána a miluje své bratry a sestry). To, že v nás Bůh zůstává poznáváme také podle toho, že nám dal svého Ducha.

Pojďme dále do 4. kapitoly.

Čtvrtá kapitola začíná varováním před falešnými duchy (naukami) a falešnými proroky, a vede nás znovu k tomu, abychom rozlišovali. Otázkou je: Jak poznáme Ducha Božího od ducha antikrista?

Jan odpovídá: „Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není.“ (1 Janův 4:2-3).

Základem rozlišení Ducha Božího je správné vyznání o Pánu Ježíši! Nakonec apoštol Pavel píše v 1. listu Korintským něco obdobného: „Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet,“ a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém.“ (1 Kor. 12:3).

Jan zde jistě také adresuje právě onu protognostickou herezi. Gnostici měli, jak známo, odpor ke všemu fyzickému, takže i třeba tělo samo o sobě považovali za nečisté, a v důsledku toho odmítali, že Pán Ježíš měl lidské tělo, a učili, že pouze vypadal jako člověk...

Apoštol pak ve 4. verši ujišťuje své posluchače o vítězství, neboť ti antikristové nakonec odešli, jak jsme se dozvěděli ve 2. kapitole, a připomíná jim něco, co si musíme stále opakovat: „ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě.“ (1 Janův 4:4). Vítězství Boží pravdy a Božího lidu je nevyhnutelné!

Pokračujeme spirálovitě a znovu zde máme důležitý kontrast mezi Božími dětmi a dětmi ďábla.

V 5 a 6 verši se dozvídáme: My (Boží děti) jsme z Boha a kdo zná Boha (kdo je křesťan), rozumí nám (má s námi společenství a mluví stejnou řečí ). Oni (děti ďábla) jsou ale ze světa (ze sféry hříchu), a proto mluví věci ze světa a svět je slyší!

Tady máme odpověď na to, proč tolik denominací dnes akceptuje světskou morálku. Sexuální revoluce nezůstala jen ve světě, ale pronikla i do církví a v mnohých již ordinují například homosexuální vedoucí. Boží Slovo nám dalo odpověď: Jsou ze světa, a proto mluví věci ze světa a svět je slyší!

Zbytek kapitoly apoštol důsledněji rozebírá lásku.

V 8. verši se dozvídáme, že Bůh je láska. A láska je právě v tom, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že „On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“. (1 Janův 4:10). Není to o nás, ale o Bohu!

A proto, milí svatí, i my musíme milovat! Jeho láska vede k naší lásce (verš 11). A naše láska, především ta vzájemná (ve společenství svatých), je pak viditelným důkazem Boží přítomnosti. Ačkoliv Boha nikdy nikdo neviděl, říká Jan, jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle (verš 12)!

Láska pak nezná strach, ale dokonalá láska strach zahání, říká nám apoštol v 18. verši, strach totiž působí muka a kdo se bojí, ještě nedošel dokonalosti v lásce.

Apoštol Jan dále opakuje věci, o nichž jsme již několikrát mluvili a kapitola končí shrnutím a výzvou pro nás: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (verš 21).

Pojďme do 5. kapitoly.

Ta začíná krásným ujištěním: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě.“ (1 Janův 5:1).

Znovu se pak dozvídáme, jak poznáme, že doopravdy milujeme Boží děti. V podstatě jednoduše: Tak, že milujeme Boha a zachováváme Jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká! Totiž vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět a vítězí. Prostředkem našeho vítězství je víra v našeho Pána!

„Kdo jiný, “ říká nám apoštol. „Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Janův 5:5).

Boží děti mají očekávat vítězství. Křesťanství není poraženecké náboženství, ale my vítězíme, neboť ten, který je v nás, je větší než ten, který je ve světě. (1 Janův 4:4).

Jsou dále 3. svědci, jež dosvědčují, že Ježíš je Syn Boží: Duch, voda a krev. Voda s největší pravděpodobností odkazuje na křest Pána Janem křtitelem, během něhož si můžeme vzpomenout, že se z nebe ozval hlas Boží: „Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (Matouš 3:17). Krev ukazuje na krev kříže, jenž nás očišťuje z našich hříchů, jak psal i Jan v 1. kapitole (1 Janův 1:7). A Duch dává pak ono vnitřní svědectví o identitě Syna, podobně jako v případě apoštola Petra, jenž vyznal, že Ježíš je Syn Boží.

S obsahem daného svědectví ve vztahu k nám nás Jan seznamuje v 11. verši, kde čteme: „A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu.“ (1 Janův 5:11).

Spasení a věčný život podle Jana nakonec znamená mít Syna. A zde je znovu (ve 12. verši) krásný kontrast a rozlišení mezi těmi, co mají věčný život, a těmi, co ne: Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna, nemá život. Jednoduché!

Apoštol nám dále ve 14 - 15. verši sděluje, že žádáme-li Pána o něco ve shodě s jeho vůlí, slyší nás a dostáváme to, oč jsme ho žádali. A proto máme také prosit za ty, co se dopouští hříchu, aby jim Bůh daroval život (může mít na mysli ten fyzický, ale může jít také i o duchovní obnovu bratra, co se zatoulal...).

Ovšem Jan nás nevede k tomu, abychom prosili za ty, co se dopouští specifického hříchu, jenž označuje jako hřích k smrti. Nezakazuje nám to, ale ani nás nežádá, abychom se za něj přimlouvali. Co je ovšem onen hřích k smrti? Existuje řada interpretací, nicméně vzhledem k tomu, jak je 1. list Janův napsán (v kontrastech), můžeme usoudit, že jestliže je život spojován s vírou v Pána, je pak smrt odmítnutím Pána. A tedy, podobně jako v dalších částech Písma, zde Jan popisuje apostezi – úplné odpadnutí od evangelia a konečné zavrhnutí Pána. V Janově chápání jde samozřejmě o lidi, kteří nikdy doopravdy nebyli z nás a nepatřili k nám. O tom jsme již mluvili...

A náš krásný list má v posledních verších tři velké „víme“: „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne. Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1 Janův 5:18-20).

Nenásleduje typické rozloučení, ale Jan ještě pod dodává poslední krátké varování na závěr: „Děti, varujte se modlářství.“ (1 Janův 5:21).

To byl První list Janův a jeho základní obsah.

Pojďme k poslednímu bodu, kde si shrneme, co jsme právě prošli a vypíchneme zásadní skutečnosti!

3. Shrnutí a aplikace

O čem tedy je První list Janův? Čím se budeme více do hloubky zabývat v budoucnu? Co si z něj máme nakonec odnést?

První list Janův je určen jako oběžný list pro tehdejší církve, a proto je potřeba chápat jeho skutečnosti primárně v kontextu společenství křesťanů místní církve.

A v prvé řadě si musíme odnést, že jako Boží církev musíme dobře znát evangelium a důležité doktríny Božího Slova! Tím nakonec náš list začíná: Jan zvěstuje církvím Slovo Života, skrze které mají věčný život. Neznalost Božího Slova totiž připomíná vojáky, co se vydali do bitvy bez patřičné výzbroje. Jde o naprostou duchovní sebevraždu!

Neznalost pak vede k nerozlišování a to se nakonec stává živnou půdou pro hereze a falešné učitele. Musíme také rozumět, že nepřítel není jen tam „někde venku (daleko)“ jako odstřelovač ve vzdáleném lese, ale tak jako v našem listu, tak i ve skutečnosti, se vždy bude snažit jako rafinovaný sabotér proniknout dovnitř, k nám, kde může způsobit největší škody!

Proto je nutné být stále vyzbrojeni mečem Božího Slova a stát ve zbroji Ducha svatého, abychom mohli obstát vůči našemu nepříteli. Duch svatý nám to připomíná i skrze apoštola Pavla v listu Efezským, kde čteme tyto instrukce: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti Ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efezským 6:11-12). Náš boj není v konečném důsledku proti lidem, ale proti již zmíněným duchovním mocnostem, jež mají za lubem sabotovat poslání Kristovy církve!

Uprostřed církví, jež Jan adresoval, povstali bludaři, kteří popírali zásadní kristologické pravdy: Že Ježíš je Mesiáš (1 Janův 2:22), a že byl skutečným člověkem z masa a kostí (1 Janův 4:3)! Nakonec ale, díky Bohu, se svými duchovními dezinformacemi neuspěli a opustili církev. Apoštol to komentoval těmito slovy: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás.“ (1 Janův 2:19). Boží pravda nakonec zvítězila a vyšla jasně najevo. Což se vždy, dříve či později, stane!

Všimněme si také, že bludaři neútočili na nějaké eschatologické učení, které nemá dopady na naše spasení, nýbrž se zaměřili rovnou na jádro křesťanství: na učení o Pánu Ježíši Kristu!

Dnes se můžeme nejčastěji setkat s tím, že lidé popírají Pánovo Božství, což vede vždy i ke zpochybnění doktríny o Trojici. Takové věci, když se dostanou do místního společenství, způsobí rozdělení, zmatek a těžké duchovní boje. Byl jsem mimo jiné v kontaktu s člověkem z jednoho křesťanského sboru na Slovensku, kde se přesně něco takového stalo. Není radno podceňovat nepřítele... První list Janův je určen také jako prevence, jako takové fungující duchovní očkování, jehož aplikace nás připraví na útoky toho zlého!

Způsob, jakým nás apoštol vyzbrojuje, je velmi pozoruhodný. Učí nás totiž rozlišovat a to na základě jasných ostrých kontrastů. Ptejme se tedy: Jak poznáme opravdové křesťany?

Jsou to ti, co chodí ve světle (1 Janův 1:7),

mají společenství mezi sebou (1:7),

vyznávají své hříchy (1:9),

dodržují Boží přikázání (2:3-6); věří tedy v Pána Ježíše a milují své bratry a sestry;

nenávidí svět a vše, co je ve světě (2:15-17),

činí spravedlnost (3:7),

očišťují se – usilují o posvěcení (3:3),

nejsou ze světa, ale z Boha (4:4-5),

z něho se také narodili (3:9; 5:18),

milují se navzájem (4:12; 19)

a nakonec a hlavně: Věří, že Ježíš je Kristus (5:1) a mají tak Syna (5:12) a s ním i život věčný!

To jde naprosto proti moderním bludům jako např. učení o „snadné víře“ (nebo také „laciné milosti“). Učení, které přijímá víru v Krista vždy a posvěcení považuje za cosi dobrovolného. Neočekává od milosti, znovuzrození a víry nic navíc, co by se mělo prakticky projevit v životě věřícího. Apoštol Jan nesouhlasí a říká nám zcela jasně: „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.“ (1 Janův 3:3). Podobně můžeme číst v listě Židům: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.“ (Židům 12:14).

Posvěcení není dobrovolné, je neoddělitelnou součástí Božího balíčku spasení! Tak jako je vagón připojen k lokomotivě, podobně navazuje i posvěcení na ospravedlnění. Jako vypadá samotná lokomotiva bez vagónů podivně a bezúčelně, tak je to i s vírou, která není doprovázena usilováním o život v bázni před Hospodinem!

Někdo by se mohl zeptat: Co ale znamenají verše, které hovoří o nehřešení (např. 1 Janův 3:6)? Znamená to snad, že pokud hřešíme, nejsme křesťané?

Kdepak! To by si Jan protiřečil, protože sami jsem již řekli, že znakem křesťana je to, že vyznává své hříchy (1:9), očišťuje se - usiluje o posvěcení (3:3) a Jan nám hned v druhé kapitole říká zcela jasně: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1 Janův 2:1). I křesťané tedy hřeší...

Nehřešení musíme chápat v Janových bryskních kontrastech jako protiklad k životu nevěřících a nemilujících dětí ďábla, kteří jsou ve vzdoru vůči Bohu, nedodržují jeho přikázání, milují svět a chodí ve tmě. A hřešení či nehřešení musíme také primárně vztáhnout na Kristovo přikázání, jenž nám apoštol jasně vyložil ve 3. kapitole: „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal.“ (1 Janův 3:23).

Jakmile to učiníme, dostaneme jasnější obrázek. Křesťan není prakticky dokonalým člověkem, je člověkem víry, který poznal svůj hřích a vrhnul se, podobně jako Jan, do náruče Pána Ježíše! Křesťan je člověk, který byl duchovně obnoven (znovuzrozen), miluje nyní Boha a usiluje o bohabojný život. Přitom však zápasí se svým hříšným tělem, lákadly světa i samotným ďáblem.

Je jako ultimatní Rocky Balboa, může být v tomto zápase života mnohokrát sražen na zem, avšak vždy znovu povstane – obnoven a posílen svým Pánem. Jak čteme v knize Přísloví: „neboť spravedlivý může sedmkrát upadnout a zase povstane, ale ničema padne ve zlu.“ (Př. 24:16). Každý jeho pád jej ovšem činí silnějším a pevnějším ve víře – učí se být dobrým vojákem Ježíše Krista!

Křesťanství není poraženecké náboženství. Není eskapismem (únikem z reality). Vzdávání se není projevem víry. Pasivita rovněž ne! Též nekonečná pokořování se před Bohem, která nikam nevedou, mohou být také v mnoha případech jen praktickým projevem nevíry v Pána. Někdy lidé mluví o naší lidské nedostatečnosti nebiblicky. Ano, sami v sobě jsme nedostateční, ale v Kristu jsme více než vítězové! A na to je potřeba pamatovat! Nesmíme proto očekávat nic jiného než to, co nám zaslibuje Boží slovo: naprosté vítězství nad naším hříchem, světem i ďáblem. Cokoliv jiného je urážkou Boha!

Proto nám Jan sděluje následující tak důležitá slova: „neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Janův 5:4-5). Kdo jiný, křesťané. Kdo jiný!

„Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: 'Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“' Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ (Řím. 8:33-37).

V tom všem, v souženích, úzkostech, bídě, nebezpečí, hladu a meči, jak nám řekl právě apoštol Pavel v listě Římanům, „slavně vítězíme mocí toho,“ který si nás zamiloval! Slavně vítězíme a neztrácíme tak naději, víru a lásku!

„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 8:38-39).

Amen.